Po čem se stýská komunistům

digg del.icio.us TRACK TOP
Od blechovan | Zarazeno v Povzdech | Zatim zadne komentare.

„Stýská se vám po Varšavské smlouvě?“ Reagoval ministr Stropnický na stanovisko komunisty a poslance Černého k situaci ve světě a KLDR.

Ne, pane ministře, nestýská se nám po členství v jiném vojenském uskupení, ale po situaci, kdy naši vojáci nemuseli za peníze našich občanů zakročovat všude ve světě v zájmu – tehdy by to bylo asi SSSR, dnes USA.

Po míru a klidu se nám stýská. Po armádě, která nemusí být do dvou týdnů připravena k „zásahu kdekoli ve světě“, ale zato by byla schopná bránit naši zemi, hranice, naše občany tady u nás.

Před listopadem disidenti horovali pro neutralitu. Ta funguje v sousedním Rakousku. Proč po převratu převrátili své sliby? Proč nejprve „již nikdy ve vojenských spolcích“, a hned pak humanitárně bombardovat?

Řečnická cvičení a trumfování, kdo toho druhého přepere, tedy mezi KLDR a USA, jsou nanic. KLDR není ani zdaleka státem, který bychom považovali za socialistickou zemi, avšak stupňovat napětí místo toho, aby bylo tlumeno, nevede k řešení, ale k problémům.

K čemu by byla diplomacie když ne k tomu, aby pomáhala opravdu diplomatickými prostředky řešit spory? Právě USA mají v rukou delší konec provazu korejské situace. Uzavření míru, ne příměří (před více než šedesáti lety) by mělo umožnit uklidnění. Vzájemný obchod a kulturní výměna by přispěly k řešení sporu. Výhrůžky jej vyhrocují.

Bezhotovostní platby?

digg del.icio.us TRACK TOP
Od blechovan | Zarazeno v Povzdech | Zatim zadne komentare.

Evropská unie chce prosadit v podstatě zrušení peněz vážným omezením možnosti hotovostních plateb

Mezi uváděnými cílovými vlastnostmi budoucí komunistické společnosti bývalo uváděno i zrušení peněz. Přesněji řečeno, každý by pracoval podle svých schopností y byl odměňován podle potřeb, aniž by peníze rozhodovaly o tom, co si kdo může dovolit. (Trochu zjednodušené.)

Teď ovšem Evropská unie uvažuje o zásadním omezení hotovostních plateb, aby se tím omezil kriminalitu a možnost podpory terorismu.

Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž, jak známo. Komunisté si představovali, že jednou dokáže společnost vyrobit dostatek všeho pro všechny, čímž hotové peníze ztratí svůj dosavadní smysl.

Naopak kapitalistická představa – alespoň ta uváděná oficiálně – má zrušení reálného oběživa nahradit oběhem čísel v elektronických médiích. Jinými slovy, v podstatě ěby lidé neměli peníze „v ruce“, ale na kontech, z nichž by tím či oním způsobem hradili své potřeby.

Rozdíl je jasný. Jednak bohatí by byli stále bohatí a chudí spíše stále chudšími, jednak by Velký bratr a jeho příbuzní věděli o každém našem kroku, spojeném s platbou. Koupíš si jízdenku? Velký bratr ví kdy, odkud a kam jsi jel. Platíš nákup v obchodě? VB ví nejen co, ale i kolik, kde a kdy nakupuješ. Opravdu by mohl onen Velký bratr Orwellův závidět.

Je však ještě další věc, kterou nelze přehlédnout. Peníze bychom nemohli mít u sebe, nebo tak říkajíc ve strožochu, ale v bance, která by si za „jejich obhospodařování“ inkasovala od nás peníze. Dokonce se na Západě hovoří o záporném úroku, čili o pravidelném snižování výše vkladu o stanovené procento. Místo připsání nějaké korunky, což mělo vyrovnat následky inflace, ještě odpis. Odpis bez možnosti obrany. Ještě dodejme, že třeba v současnosti USA „vytisknou“ pár miliard dolarů ničím nepodložených, což snižuje reálnou hodnotu dolarů vlastněných Američany. Takto vzniklý dluh budou totiž občané muset daněmi zaplatit. Bezhotovostně by to bylo snazší. Prostě se prohlásí, že o jisté procento banky odepíší vklady. Samozřejmě „důkladně zdůvodněně“. Zkrachuje banka? Kdo občanům uhradí ztrátu nepeněz (tedy konta(? No přece zase občané svými daněmi.

Pokrok a bezohlednost kapitalismu nezastavíš. Naštěstí ten pokrok s bezohledným systémem si jednou poradí.

Sankce a svobodný trh

digg del.icio.us TRACK TOP
Od blechovan | Zarazeno v nezařazeno | Zatim zadne komentare.

Můžeme si všimnout americký newspeak ve vztahu ke svobodě a k svobodnému trhu.

I náš exprezident Klaus zastával názor, že trh musí být svobodný, to znamená neomezovaný ničím jiným, než vytvářením rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou.

Jenže skutečnost je jiná. Abych připomněl jen některé případy. V Číně či Korejské republice je pracovní síla levnější než dejme tomu v USA a SRN. Znamení to, že ony dvě prvé země mohou nabídnout levnější výrobky hutního průmyslu. V případě, že by rozhodoval trh, budou Američané i Němci kupovat zmíněné výrobky ve východní Asii. Jenže pak by ty rozvinutější země ztrácely jednak pracovní příležitosti, jednak zisk z nadhodnoty. Proto levnější prodej umožněný levnou pracovní silou, prohlásí za dumping.

Řešení je jednoduché. USA a třeba i celá EU stanoví kvóty pro dovoz. Kde je svoboda? No snad v tom, že Amerika něco hlásá, ale má svobodu to sama porušovat.

Jiným příkladem jsou nám dobře známé kvóty na výrobu mléka a třeba cukru. Méně rozvinuté země EU, tam patříme, by mohly Frantíkům a Fricům úspěšně konkurovat. To by bylo pro vládce EU nevýhodné. Stanoví se kvóty a Češi (nejen oni) musí omezit výrobu, aby ti bohatší v konkurenci lépe obstáli. Jinak by nastala situace, že by mléko a mléčné výrobky od nových zemí EU vytlačily z trhu část tradiční západoevropské zemědělské produkce.

Podobně s cukrem. Vyváželi jsme úspěšně do celého světa. EU nám stanovila kvóty a my nejen že jsme museli zavřít některé cukrovary, ale dokonce odškodnit Frantíky, co si u nás cukrovary levně odkoupili, že i ony musely snížit výrobu dle kvót.

Další účinnou formou popření svobody trhu jsou sankce. Mají být trestem za nějaké porušení. Kdo potrestal USA za porušení usnesení RB č. 1224 o Kosovu jako součásti Jugoslávie? Nejen že nepotrestal. Dnes na kosovské ekonomice vydělává i madam Allbrightová (někdejší ministryně zahraničí USA v době agrese proti Jugoslávii v roce 1999) a v Kosovu je obrovská vojenská základna armády USA.

Jiné sankce – protiruské. Jistě je jen neúmyslná náhoda, že těmito sankcemi se ztěžuje Rusům dostavba plynovodu Sever 2, zatímco američtí naftaři mohou do Evropy dodávat přes Atlantik zkapalněný plyn.

Ještě uveďme jeden případ, byť ani zdaleka ne poslední. „Západ“ tlačí na Rusko, aby dodávalo plyn do Evropy ne severním proudem 2, ale přes Ukrajinu. Přitom v posledních letech (již od dob, kdy paní Tymošenková vedla ukrajinskou vládu) jsou stálé problémy s dodávkami plynu přes Ukrajinu. Někdy se miliony krychlových metrů nějak na území Ukrajiny „ztratily“, jindy Porošenko požaduje za transport přes UR takové platby, že by se dodavateli podobný prodej málem nevyplatil. Zatímco třeba tím severním proudem přijde doprava podstatně levněji.

Zkrátka. Řeči o svobodné obchodní výměně a o rovnováze mezi cenou a nabídkou na trhu jsou – při vší úctě k teorii – spíše jen hoax, čili dezinformace.

Je to tak, že někdo má svobodu dělat si, co chce, jiný držet hubu a bát se sankcí.

Stěhování národů dnes

digg del.icio.us TRACK TOP
Od blechovan | Zarazeno v názory | Zatim zadne komentare.

Současné stěhování národů není zdaleka první v historii, To je všeobecně známé. Avšak ani ty historické případy nebyly s dneškem vždy srovnatelné. Někdy vstupovaly masy migrantů do v podstatě neobsazené, neobydlené oblasti. Jindy vytláčely stávající etnikum, které před tlakem přistěhovalců ustupovaly tam, kde se pro ně jevila další existence nadějnější.

Vždy se za čas situace vyrovnala, dosáhla relativní rovnováhy, to znamená, že se vytvořil nově systém států či kultur, které vedle sebe žily.

Jsou však i příklady, kdy migrace nevedla k sladění nově příchozích s domácí populací. Jedním z nich je příchod romských skupin přes Balkán do Evropy. Protože lidé z jiné civilizační oblasti přišli do již zabydlených zemí, nenašlo se pro ně ani dost pozemků, aby se usídlili, ani dost pracovních příležitostí. To pak vedlo k prohlubování rozdílů mezi původním etnikem a přistěhovalci.

Byly také jiné případy. Konkrétním je osidlování prostorů severní, střední a jižní Ameriky, ale i Austrálie. Tam docházelo k doslovnému potlačení domácí, původní civilizace, spojené s vymíráním (i vybíjením) původního obyvatelstva. Uvádí se, že během jednoho století se mexické indiánské obyvatelstvo z přibližně padesáti milionů zmenšilo na desetinu. Smutný osud severoamerických indiánů je dobře znám. Imigranti z Evropy nemilosrdně potlačili indiánské kmeny (i západní indiánskou federaci), zabrali jejich půdu, ať pro vlastní zemědělská hospodářství, ať pro bohatství surovin v hlubinách.

Pokud chceme, aby soudobé stěhování nevedlo k závažným konfliktům a třeba i k rozvratu soudobé civilizace v Evropě, musí být promyšlen způsob jednak při zajištění života v původních oblastech (ne naopak rozvracení poměrně stabilních zemí, jako byl Irák či Libye, vyhánění lidí válkami v zájmu nikoli tohoto obyvatelstva, ale bohatých států tzv. euroamerické oblasti), jednak dříve, než se spustí případná lavina migrantů (bohužel, tady Evropa zaspala) předem pro nově příchozí připravit, podle konkrétní možností jednotlivých států životní podmínky a pracovní uplatnění.

Jinak nedojde ke zklidnění, ale ke střetům uvnitř nově osazovaných oblastí. Perspektivou je pak společenský neklida neshody, což může vyvrcholit i ozbrojenými střety.

Pravdy z bible

digg del.icio.us TRACK TOP
Od blechovan | Zarazeno v trpké úsměvy | Zatim zadne komentare.

Ať neví levice, co dělá pravice.

Co by dělala jiného, než že tuneluje, okrádá a napakovává se. Po tom přece levici opravdu nic není!

Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem.

Proto nezapomínejme, když nám někteří islamisté vraždí spoluobčany, dělají to s nadějí, že jim poskytneme nejen chleba a halal stravu, ale i ubytování a děvčata.

Co je císařovo, císaři, co je božího Bohu.

Výjimku tvoří bohatství církevních bafuňářů.

Dříve projde velbloud uchem jehly než se dostane boháč do nebe.

Kristus ale ještě nevěděl nic o církevních restitucích.

„…Žena ať se učí v tichosti a úplné podřízenosti (muži). Učit ženě nedovoluji, ani vládnout nad mužem…. Ale spasí se (žena) rozením dětí…“ 1 Tim 2,11 – 15

Jsme přece křesťanská civilizace, jak praví eurohojeři.

Menšiny na Ukrajině

digg del.icio.us TRACK TOP
Od blechovan | Zarazeno v Poznámky | Zatim zadne komentare.

Ukrajina přijala zákon, že od roku 2020 se v ukrajinských školách bude vyučovat jen v ukrajinském jazyce. Co na to EU s její ochranou menšin?

Miliony Rusů, Maďaři, Poláci a další menšiny (včetně těch Porošenkem podporovaných Tatarů krymských) na Ukrajině se mají smířit s odnárodňováním? Jak chce vedení Ukrajiny, navíc s tichým souhlasem EU a USA, dosáhnout smíření s Luhanskem a Doněckem, nemluvě o řeči o osvobození rovněž většinově ruského Krymu, když oficiální ukrajinská státní politika je školy jen ukrajinsky. Vyjádřeno stručně:

Poukajinšťovat, poukrajinšťovat, poukrajinšťovat!

Představa, že by v meziválečné době v ČSR Němci neměli své školy byla i pro československé politiky nepřijatelná. A stejně Němci tvrdili, že jsou v ČSR šikanováni.

Mnichov, vysídlení, landsmanšafti

digg del.icio.us TRACK TOP
Od blechovan | Zarazeno v názory | Zatim zadne komentare.

Blíží se výročí mnichovské dohody, názorné ukázky, že rozhodovat bez přihlédnutí k názorům těch, o nichž má být rozhodnuto, se nevyplácí.

Jen jeden moment této ostudné mezinárodní zrady dvěma evropskými mocnostmi – Francií a Velkou Británií – na spojeneckém Československu.

Německo tehdy ujišťovalo, že vyřešení otázky českých Němců, tedy odtržení území se silnou německou menšinou od ČSR je posledním německým požadavkem.

Pak ovšem následovala okupace zbytku Československa a vytvoření ponižujícího protektorátu – opět bez možnosti občanů státu vyjádřit se k takové změně.

Pokud by Němci dodrželi slovo, tedy pokud by zkrotili své agresivní a světovládné choutky a nedošlo k druhé světové válce, zřejmě by „sudetští Němci“ dodnes žili na území, které bylo po Mnichově od zbytku Československa odtrženo.

Jenže se ukázalo, že snahy německých elit o ovládnutí, ba o pokoření většiny Evropy, byly silnější než rozum a čest. Německo napadlo nejen slovanské země – Československo, Polsko, Jugoslávii, Sovětský svaz -, ale všechny státy, na které „vojensky dosáhlo“. Tedy také Belgii, Holandsko, Dánsko, Francii, Norsko, Řecko. Prostě světová válka odhalila to, na co Češi otevřeně poukazovali. Že totiž Němcům nešlo o nějakou svobodu českých Němců, ale o podmanění si celé Evropy.

Zamyslíme-li se nad pokusy o výklad bojů druhé světové války, zvláště na východní frontě, zdá se mi, že nebýt holocaustu, stal by se v očích mnohých dnešních „historiků“ z Německa válkou ublížený osvoboditel Evropy.

Ne z nějaké české benešovské zlovůle, vítězné mocnosti rozhodly o transferu, vysídlení Němců od nás, z Polska a Maďarska. Šlo jim prevenci možné další Němci vyvolané války, ne o trest.

Že si to landsmanšafti nechtějí přiznat? Který kluk, co vyvedl nějakou pitomost, ji rád přizná? Nebo opět zatoužili podmanit si ty méněcenné slovanské Čechy?

Pokud mnozí upozorňují, že se Evropská unie v posledních letech mění v oblast nadvlády německých elit (byť ovládaných zpoza moře), vyvozují takový závěr z historické zkušenosti, ale i z chování všelijakých landsmanšaftů.

Zase se přiblížilo výročí, kdy poslední z agresivního spolku fašistů a militaristů, Japonsko, konečně zvedlo ruce či hodilo ručník do ringu. Prostě kapitulovalo.

Dříve jsme hovořili o vítězství spojenců nad fašismem a militarismem, což bylo přesné. Dnes se vítězství spíše neoslavuje, jen připomíná ukončení válečných hrůz podpisem kapitulace. Ještě by se důraz na vítězství dotkl potomků poražených! Zřejmě by to nebylo dostatečně politicky korektní.

Jenže jak druhá světová válka vlastně nezačala 1. září 1939 přepadením Polska, tak neskončila 2. září japonským podpisem kapitulace.

Podívejme se na tuto válku trochu jinak, s odstupem.

Nástup budoucí války na asijském kontinentu s předstihem ohlašovala předehrou – agresí Japonců do severní Číny v roce 1931. Po ní vzniklo pod japonskou kuratelou loutkové císařství Mandžukou, ale následoval také neúspěšný vpád japonských vojsk do Mongolska v roce 1939. Zásahem armády Sovětského svazu, spojence Mongolska, skončil japonský pokus o podmanění MLR jeho tvrdou porážkou 30. 8. 1939.

Rovněž mimo Asii se rozhořívala světová válka mnohem dříve. Vždyť již v roce 1935 se zachtělo Mussoliniho Itálii podmanit si tehdy poslední nezávislý africký stát – Habeš. Sice to trvalo celou pětiletku, ale Italové zvítězili. Vzpomínám na kreslený humor v dobovém tisku. Italský tank ustrašeně zastavil před Habešanem, který na tankisty mířil kopím. Ale ta válka nebyla ani trochu legrační. Krve i mrtvých bylo – samozřejmě hlavně Habešanů – mnoho.

Ještě to v Africe neskončilo a už se zvedla mlha lží a války – údajně jen občanské – v republikánském Španělsku. To údajně je na místě. Ve Španělsku na straně Frankových fašistů oficiální zasahovaly armády italská a německá, za trpného přihlížení většiny ostatní „neutrální“ Evropy. Německé letectvo se tam nejen na Guernice nacvičilo na pozdější nálety ve Varšavě, Londýně, Coventry a kde tam v Sovětském svazu. Když pak 1. září 1939 se skutečně světová válka rozhořela, měly bojující strany o znamená Polsko, Británie i Francie spojenecké smlouvy s Německem. V závěru srpna 1939 to uzavřela i smlouva mezi Německem a Sovětským svazem. Tady je aspoň vidět, jaký „význam“ a vážnost podobné mezinárodní smlouvy měly.

Opět ani konec války nebyl tak jednoznačný. Německá bezpodmínečná kapitulace v květnu 1945 sice od evropského bojiště odvedla pozornost médií, byť ještě několik poválečných roků pokračovala „dohrávka“. Dokončovaly boje třeba o to, jak bude vypadat Řecko a zbytky banderovců, někdejších spojenců Hitlera, na Ukrajině a v Polsku řádily ještě dva tři roky. Hlavní dozvuky války probíhaly opravdu dlouhou dobu ještě v Asii.

Je historickou pravdou, že Japonsko nerado přiznávalo porážku.

  1. a 9. srpna se země vycházejícího slunce „seznámila“ s novým druhem zbraní – atomovou bombou. Zničena byla dvě japonská města. Souběžně vyhlásil 8. srpna Japonsku válku Sovětský svaz. Ani nejurputnější japonští militaristé nemohli nevidět, že není jiné cesty než kapitulace, když jejich hlavní pozemní síla, Kuantungská armáda, nedokázala nástupu spojenců (RA a čínské armády) vzorovat. Trvalo to ještě do 2. září, než byla kapitulace podepsána a japonská vojska složila zbraně. Bylo přemnoho takových mezi Japonci, kteří porážku neunesli a tradičním harakiri ukončili svůj život.

Charakteristická byla následná situace na příklad ve Vietnamu. Vietnamci vydatně přispěli k vyhnání japonských agresorů, ale nejevili ochotu vrátit se pod francouzský chomout. Spor o svobodu Vietnamu nebo obnovení západní nadvlády nad zemí byl rozhodnut až v roce 1954 naprostou kapitulaci Francouzů. Konečné vítězství slavil vietnamský lid až v roce 1975 po dlouholeté americké intervenční válce, vedené se snahou neumožnit Vietnamcům v celém Vietnamu rozvoj a život podle jejich představ. Prohrálo kdysi Japonsko, prohrálo v padesátých letech Francie a v roce 1974 se ještě ráda americká armáda „vyvázala“ z vietnamského konfliktu, který ji stál nějakých padesát tisíc mrtvých vojáků, vracejících se domu v plastových pytlích. Vietnam ovšem zaplatil miliony životů a dodnes se v zemi rodí zmrzačené děti, následek rozsáhlého používání chemických prostředků americkým letectvem.

Ještě jen připomeneme, že i Korea po několik poválečných roků bolestně řešila – a dodnes úspěšně nedořešila – svou budoucnost po svržení japonských kolonialistů. Pro mladší ještě dodejme, že ani Holandsko se nevzdalo indonéské kolonie bez války, byť nakonec muselo s ostudou opustit zemi tisíců ostrovů, která se rozhodla pro samostatnost. On boj kolonií za samostatnost byl vlastně světovou válkou velice posílen. Ukázalo se totiž, že evropské metropole již nejsou schopny svou nadvládu nad většinou světa koloniálními metodami udržet.

Je typické, že po celé to válečné běsnění, kdy se nacisté i militaristé z Japonska dopouštěli neuvěřitelných zločinů, se do zpráv příliš nedostávaly informace o civilních obětech. To by špatně vyznělo, že třeba Hirošima nebyla vojenským či strategickým městem, ale zahynuly tam desítky tisíc civilistů během několik vteřin. Podobně jako třeba v únoru 1945 v Drážďanech po masivních náletech s hojným využitím zápalných látek. Tehdy jsme se však na ztráty německých civilistů dívali jako na nutnou daň, kterou splatí i nevinní za porážku německého nacismu a japonské snahy o světovládu.

A právě nasazení atomových bomb, které bylo charakteristické pro závěr války s Japonskem, vlastně zahájilo další kolo soupeření velmocí, zanedlouho proměněné na válku studenou.

 

Lidstvo se snad přece jen poučí z krvavé historie i nesmírného válečného utrpení, a místo vojenských výbojů se obrátí k rovnoprávné, vzájemně výhodné spolupráci tak, aby prosperoval ne jeden stát či skupina států, ale celý svět.

Hlavní téma volební kampaně?

digg del.icio.us TRACK TOP
Od blechovan | Zarazeno v názory | Zatim zadne komentare.

Snad hlavním tématem kampaně před parlamentními volbami se stal úspěšný podnikatel a nebezpečný konkurent Babiš. Že jeho formy cesty k moci nejsou právě nejčistší? A čí asi kdy byly? Tak třeba ODS, která má lví podíl na tom, že v naší republice je toho českého menšina, a z naší práce se mají dobře především zahraniční vlastníci. Podle jejich plakátků tady ve Vyškově „Tvoří program“, ale nezapomíná dehonestovat konkurenta Babiše.

ČSSD snad nemá nic jiného na práci, ba ani pořádek v odměňování svých zaměstnanců, než boj s Babišem. Ještě také slibují to, co zatím běží a před převratem se o tom ani nemuselo mluvit, totiž zdravotnictví bez poplatků. Na předchozí volební kampaň se neodkazují. To by to od voličů schytali!

KDU-ČSL zase nasměrovala své aktivity na podlézání až vlézání do německého, přesněji řečeno sudetského tamto. Ale nebojte se, oni se rádi přidají ke kdekomu, jen když budou opět u lízu. Šli léta s komunisty a s výjimkou období, kdy nebyli v parlamentu zastoupení, a doby kdy byl ministerským předsedou Zeman, nechyběli v žádné vládě, ba ani v intrikách proti svým koaličním partnerům.

TOP-09? Jasně, též dští síru na Babiše. Třeba mu nějakého voliče odláká. Pak mají ještě obavy o tibetskou kulturu a vlastní korýtka. Řada Kalouskových excesů, jako kdyby neexistovala. A švarcnberkoviny kolem české národnosti, to je jen třešnička, zdobící jim samým uklohněný dort o válečných zločinech Edwarda Beneše.

Jen jako kdyby se někam do mimoprostoru vytratili naši občané a jejich zájmy.

 

Program KSČM je sice ucelený a promyšlený, řeší opravdové potřeby občanů i naplňování zájmu státu, jenže v naší „demokracii“ může i kandidátka na prezidenta veřejně bez uzardění prohlásit, že kdyby komunisté podali sebelepší návrh, ona jej nepodpoří. Na podobně demokratické úrovni se nechal slyšet i úspěšný vědecký pracovník a nastávající prezidentský kandidát Drahoš. On by totiž, bez ohledu na názor občanů vyjádřený volbami, komunisty do vlády nikdy nejmenoval.

Holt, tomu se říká demokracie odsáď až pocáď.

Kdo zná historii, ví, že během uplynulých tisíciletí se nejednou demokratická forma vlády se změnila v zájmu vládnoucích skupin na tu či onu formu totality. Starořímské, feudální, fašistické. A teď jako kdyby vše směřovalo k celosvětové nadvládě vyvoleného lidu USA, přesněji řečeno několika stovek společností, které zbohatly na úkor celého světa a dnes by si to chtěly zabukovat mezinárodními institucemi.

Ne občan ČR, ale America the first?

Hrst vzpomínek na časy smrtihlava.

digg del.icio.us TRACK TOP
Od blechovan | Zarazeno v Ze života | Zatim zadne komentare.

Mohu začít vzpomínkou na německou okupaci již z podzimu roku 1938. tehdy se k nám do domu nastěhovali noví nájemníci, řídící učitel Horák s rodinou, nelítostně vyhnaní Němci z obsazeného pohraničí. Když už je řeč o vyhnancích, zmíním se také o Ferdovi z Kulířova, tehdy šestiletém kamarádovi, kterého podobně jako dalších 18 tisícovek Čechů vyhnali Němci z jejich domovů v části okresu Vyškov a Blansko. Říše tam chtěla rozšířit vojenské cvičiště, jak se oficiálně tvrdilo. Současně však bylo jasné, že tento prostor (a nebyl jediný svého druhu v protektorátu), zbavený českých občanů, navazoval na německý jazykový ostrůvek okresu, a měl být součástí pásu zbaveného českého obyvatelstva, který by přetnul Moravu a oddělil tak východ od zbytku Čech i Moravy.

O tom, jak toto vyhnání vypadalo mi vyprávěl přítel František Orálek, jehož rodina musela opustit statek v Krásensku. Když byl stanoven den, kdy měli svůj dům a hospodářství předat, dostali příkaz všechny místnosti připravit k novému nastěhování a vymalovat. Než stačili na žebřiňák naložit, co si mohli odvézt do nového domova, přijela do obce skupina německých přesídlenců odněkud z Balkánu. Ti se porozhlédli, co ze zemědělského nářadí by se jim hodilo, naložili to na své vozy, a v klidu odjeli.

Že máme v bývalém Československu nové pány, to jsme poznali i jako školáčci. Jednak hned po 15. březnu 1939 „zmizeli“ ze školy tři učitelé a autobusová doprava přišla o svého majitele. Tito čtyři muži byli zatčeni jako rukojmí a uvězněni v Buchenwaldu. Asi po půl roce se vrátili, což se ovšem netýkalo jiných rukojmí, jako byl třeba ThDr. Černý, kterého jsem poznal na gymnáziu. Vyučoval u nás po roce 1945 náboženství. Věrně nám popsal krutý život vězňů od toho března 1939 až do dubna 1945, kdy byl Buchenwald osvobozen americkými vojáky.

Jednou mne překvapilo, že táta odstranil firmu své živnosti, vysvětlil mi, že by musela být nejprve v němčině a teprve pak česky. To že on a jeho přátelé ze Sokola neudělají. Během několika dnů, jako kdyby z obce vymizela řemesla.

Při nákupu školních pomůcek jsme byli zvyklí, že nám pomůže ve výběru majitel obchodu pan Tálský. Stalo se, že jeho trochu uplakaná manželka jej musela zastoupit, protože jí manžela odvedli Němci. Byl totiž osminkový žid. Jejich tři děti měly štěstí. Byly již jen šestnáctinkovými židy, takže přežily. On skončil v Osvětimi.

Kterýsi rok jsme byli před vyučováním poučeni, že při zahájení výuky musíme všichni povstat, zvednout pravou ruku a učitel provolá Vůdci a vlasti zdar. Moc se to neujalo. Proslavil se učitel Kubíček, který se po příchodu postavil před třídu a zvedl pravici za doprovodu slov: „Posaďte se.“ Prostě mávl rukou, abychom si sedli.

Celé protektorátní období byl dějepis z našich škol vyřazen. Už je to tak, že mnozí páni si nepřejí či nepřáli, aby lidé znali historii vlastní země. Odborný učitel Brázdil si ale našel cestičky, jak alespoň něco z naší minulosti nám předat. Tak na příklad, když jsme probírali plošné míry, svěřil nám: „Měřice, to si zapamatujte, ale na mne, jak jsem vám to řekl, to neprozraďte, je zhruba 1918 m2. Je to jako rok vzniku samostatného Československa.“

Víte, co to bylo WHW? No Němci se přepočítali a válku proti Sovětskému svazu nezvládli za plánované tři měsíce do zimy. Museli proto organizovat mezi občany sbírku zimní výbavy pro vojáky na frontě – Winterhilfswerk. Němky (to u nás bylo jen panstvo na zámku) odevzdávaly šály, svetry, rukavice. Horší to bylo s lyžemi. Tam se okupanti s nikým nebavili. Máš dostatečně kvalitní lyže, naval, Wehrmacht potřebuje víc než ty!

Po atentátu na Heydricha vydala pošta pamětní známku. Náš učitel, kterému jsem ji ukazoval, si portrét smrtihlava prohlédl, a pak přitakal: „Je to on, ten židovský nos, ten se hned tak nevidí.“ Kantora samozřejmě nikdo z nás neudal. Vždyť jsme s ním souhlasili.

Také jsme museli podepsat četníkovi prohlášení, že „ani kolo, ani aktovku z předložené fotografie jsme neviděli“.[1] No kde by se kolo atentátníků z Prahy dostalo do Morkovic, že? Dělali jsme si z toho průzkumu legraci ale jen den dva, než se na vývěskách začaly objevovat červené, německo-české plakáty s přibližně takovým obsahem

Pro schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora byli popraveni“

Pak následoval dlouhý seznam jmen.

Už snad upadlo v zapomnění, že nás, školáky, fotografovali (anfas a profil) pro potřeby rasového úřadu. Nikdy jsme se nedověděli, zda jsme schopní poněmčení, nebo vhodní třeba k vymístění do Patagonie (jak navrhoval jako lepší variantu konečného řešení Jan Baťa).

Náš třídní plnil úkol zainteresovat nás na sběru odpadových kovů pro říši. Vyzval třídu, abychom se zapojili. Přiběhli jsme za nim a s rozjasněnou tváří sdělovali, že jsme objevili zmolu, kam lidé odkládali nepotřebné předměty (jedna stará kamna jsme hned přivlekli), vzal si mne stranou a vysvětlil: „Jendo, to jsem vám musel říct o tom sběru, ale přece byste nenosili Hitlerovi kov na válku.“ Tak jsme s kamarády dotyčná kamna vhodili zpět do zmoly.

Měl jsem dva strýce, maminčiny bratry. Oba byli v rámci totaleinsetz nasazení na zbrojní výrobu v Německu. Mladší z nich se mi „chlubil“ jizvou na krku. Získal ji, když při bombardování v Kaselu střepina bomby škrábla jeho krk. Přítel, který stál za strýcem, neměl to štěstí. Krvácení z ruky utržené v rameni jej připravilo o život.

Za zmínku stojí i stručná poznámka o potravinách. Kdeco bylo na lístky a bylo toho málo. Tehdy bylo několik skupin, podle nichž se stanovila výška přídělů. Nejvyšší příděly měli Němci, pak Češi těžce pracující (ve zbrojním průmyslu), obyčejní Češi. Nejnižší příděly dostávali židé. Venkov se snažil úspěšně s nedostatkem bojovat. Velké plochy trávníků kolem sochy sv. Jana a sv. Floriána na Městečku byly zorány a lidé si na nich pěstovali brambory. I část naší zahrádky a růžové záhonky před domem proměnila maminka v brambořiště. Horší to měli ve městech.

Už musím končit, byť by takových drobných vzpomínek bylo ještě moc a moc. Nakonec tedy jakýsi obrázek doby.

V nedalekém Vyškově se němečtí vojáci cvičili pro nasazení na frontě. Byla tam i letecká škola. Skupiny letadel (Storch) nacvičovaly střemhlavé útoky. Při jednom takovém nedaleko Morkovic (u tehdejší cihelny) německý letec nezvládl podlétání a zapíchl čumák letadla do pole. Samozřejmě nepřežil. Na tom místě umístili křížek, ale nikdo se za letce modlit nechodil. Naopak se mezi lidmi říkalo: „Skopčák skončil tam, kam patří.“ To místo, kde jsme okukovali pozůstatky havárie, bylo totiž místní mrchoviště.

No dnes bych se opravdu takto nevyjádřil. Jenže tehdy? Věděli jsme, že pokud by němečtí nacisté válku vyhráli, stálo by to ještě mnohem víc životů, než stačili Němci do své porážky zahubit.

Úplně na závěr- Čeština byla podle hitlerovců jen jazyk podlidí. Proto všechny nápisy (názvy ulic, firmy, všechny oficiální dokumenty) byly nejprve v němčině a pak teprve česky. Byla jediná výjimka, na kterou si vzpomínám. Na každém rozhlasovém přijímači (povinně na obecním úřadu zbaveném kurzwelle, abychom nemohli sledovat zprávy Němcům nepříjemné) musel být – tentokrát jen v češtině – nápis:

„Pamatuj, pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí, ba i smrtí!“

Však také jednou, když se k nám dobývali němečtí vojáci, než jsme stihli přeladit z Londýna na Prahu, stačili rozkopnou naše domovní dveře.

Po dobu okupace každá katolická mše svatá končila u nás sborovým zpěvem chorálu

„Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha … nedej zahynouti nám, ni budoucím…“

A na Kounicových kolejích v Brně, pod svatováclavskou freskou, popravili němečtí okupanti osm stovek Čechů.[2]

Divácká vstupenka na popravu stála tři marky. Nouzi o divačky, Němky z Brna, spektákl s popravou prý neměl.

[1] Bylo mi tehdy deset roků.

[2] Kounicovy koleje ani zdaleka nebyly jediným popravištěm ve městě.