Archive for the 'názory' Category

Přiměřenost

Neděle, Leden 12th, 2020

Politika v poslední době jako kdyby ztrácela rozměr – přiměřenost.

Tak třeba hned takové jevy jako je doslova historická obhajoba až propagace ‚rovnosti pohlaví‘. Vede nejen k pochopitelné a nezbytné občanské a ekonomické rovnosti, ale dokonce k propagaci všemožných pohlavních odchylek. Jen si vezměme náš případ. Nedávno jsem četl na internetu, že „čeští komunisté zakazovali homosexualitu“. Přičemž od roku 1961 nebyl tento jev v ČSSR trestný, zatímco v USA přestal být soudně stíhatelným až v jednadvacátém století.

Nebo propagace (zdůrazňuji slovo propagace) toho, že žena není svým posláním určena k přivádění dětí na svět. Nepamatuji, že by se u nás – od doby, kdy jsem něco takového vnímal (tedy již za války) -, že by se role ženy ve společnosti vymezovala porodem a výchovou dětí. Naopak, právě v poválečném období se většině žen (a to nejen v naší republice) ještě více otevřely dveře nejen ke kvalifikaci, ale i k nejvyšším vědeckým a vládním funkcím. Vědu a náročné práce může vykonávat stejně tak žena jako muž (v obecné rovině), ale dítě muž neporodí. Rovnost tedy není v totožnosti, ale ve vyváženosti a ocenění práce.

A třeba ještě ochrana přírody. Nedomnívám se, že by rozumný člověk nebral ohled na stav a šetření prostředí, v němž žijeme. Ovšem očekávat, že miliardové země (Čína a Indie) budou produkovat na osobu méně škodlivin než ty tak zvaně vyspělé jistě není reálné. Ostatně by mne zajímaly zasvěcené – myslím odborně a komplexně posouzené – rozbory třeba podílu fotovoltaiky (včetně její likvidace v závěru) na životní prostředí. U nás především přináší nezdůvodněné nadzisky těm, co k ní „včas“ přistoupili. Ostatně si připomeňme, jak probíhal před několika roky boj s kůrovcem na Šumavě. Už řádí po celé republice. Takže kam směřovala ochrana? Snad do přemnožení onoho škůdce?

Úplně na závěr mezinárodní politika. Pokud by někdo chtěl tvrdit, že politika USA a tím NATO směřuje k něčemu jinému, než ke zbrojení a vzrůstu moci, nebyl by přesný. Jen si připomeňme stav v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Jemenu … Zbrojení se rozvíjí, ekonomika zbrojních zemí (USA, Německo, Rusko…) na tom netratí. Občané celého světa ano. Miliardy za zbraně chybí na léky, výživu, vzdělání, ba i na tu ochranu životního prostsředí.

Budeme-li rozvíjet svět přirozeně, bude všem lidem – samozřejmě ne jen těm bohatším – lépe.

Sláva nevolebním převratům?

Pondělí, Prosinec 16th, 2019

Jedním z prvků svobody občanů má být demokratické uspořádání společnosti.

Pro přesnost opisuji, co o demokracii uvádí wikipedie:

 

WIKI: Demokracie je forma vlády, ve které se všichni občané rovně podílejí – přímo nebo nepřímo skrze volené zástupce – na navrhování a přijímání zákonů, kterými se řídí jejich společnost.

 

Mnozí lidé a různé okolnosti posuzují problém jinak. Tak třeba když v Řecku v roce 1967 – 1974 převažovaly levicové názory u voličů, „vzali“ situaci do svých rukou řečtí vojáci a udělali tvrdý převrat. Vězení na ostrovech, tvrdý diktát a ve snaze získat podporu občanů i vojenský zákrok na Kypru. Od té doby černí plukovníci už nevelí, jen Kypr už není kyperský, ale je rozdělen na tureckou a zahnanou řeckou část. Byl zákrok černých plukovníků demokratický? Ani náhodou, ale pomohl překonat levicové názory. Takže ‚úspěšný byl‘.

Čeští majdanisté, označující se milionovými chvilkaři usilují – jednou dokonce i popřením Ústavy – o změnu stavu vyvolaného demokratickými volbami. Inu, v zájmu demokracie, ať zhynou volby. Až budeme vládnout my, tedy spravedliví, pak se uvidí.

Když se domácím nespokojencům nezdál výsledek voleb, pak se zahraniční pomocí udělali majdan. A je po starostech. Situaci teď mají v rukou – a je domácí války, ztráta Krymu, úpadek hospodářství, úbytek obyvatelstva (dnes o 10 milionů méně než před několika roky). Ale vše v pořádku. Na Ukrajině vládnou demokratičtí Benderovci finančně a vojensky podporovaní Západem. Tak vo co jde, kdyyž neposlouchají Rusko, ale USA?

 

WIKI to o demokracii napsal správně. Jen ten, kdo ve volbách zvítězí musí platné zákony a samozřejmě i Ústavu respektovat. Jinak nejde o demokracii, ale samovládu kohosi (třeba i ze zahraničí).

 

 

Proč podporujeme dnešní vládu?

Středa, Listopad 20th, 2019

Naši poslanci měli dvě možnosti. Principiálně nepodpořit vládu vedenou oligarchou, nebo ji svými hlasy dát možnost existence. Třetí možnost – prostě stát stranou – by nebyla ani náznakem řešení.

Co by se stalo, pokud by poslanci KSČM Babišovu vládu odmítli? Inu, podpořili bychom – chtě nechtě – právě ty až zoufalé stoupence polistopadových kejklů z devadesátých let. Zkrátka odmítnutím vcelku přijatelného přístupu současné vlády dali bychom vlastně hlas ve prospěch těch stran, které – mimo jiné „maličkosti“ – v zastoupení především ODS a KDU-ČSL likvidovali podstatnou část státního majetku v devadesátých letech. Ostatně i dnes se brání tomu, aby se na hlavní tehdejší podrazy podívalo naše právo.

Podporou současné vlády, která v řadě otázek postupuje v souladu s našimi představami (o zajištění občanů a státu) jsme těm tak zvaným demokratům neumožnili dotlačit se opět k vládnímu veslu. Všechny řeči lidovců i ódesáků, že jejich „linie“ je ta správná, jsou pochybné. Připomeňme si. ,Když měli vládu ve svých rukou, dělali pravý opak politiky pro občany, Zdražování daní občanů a snížení firmám, podpora všech zahraničních aktivit NATO, soustavný boj proti nesoukromým formám vlastnictví (potlačení družstev a podobně), zablokování platů (minimální mzdy) a důchodů. Zavedení dalších doplatků ve zdravotnictví. Snad stačí těch několik příkladů.

Prostě jsme podpořili tu variantu vlády, která je bližší našim představám o vedení společnosti právě proto, že to snížilo riziko protilidovosti samozvaných ‚pravých demokratů‘.

 

Cíl a smysl státního zřízení

Čtvrtek, Listopad 14th, 2019

V současnosti se ve sdělovadlech usiluje o vykreslení socialistického státu jako formy diktatury, zatímco kapitalistický je roven svobodě a demokracii.

Ono je to ale jinak. Podstatou i smyslem socialistického uspořádání je takové řízení společnosti, které zajišťuje v zásadě všechny občany společnosti úměrně jejich reálnému přínosu. Smyslem není bohatství jednotlivců ani podniků, ale celé společnosti. Ovšem že při uplatňování přijatých zásad je možno využívat různé formy vlády od diktatury proletariátu až k všelidovému státu.

Kapitalismus sám o sobě nemá nic společného se svobodou a demokracií. Kapitalistická podstata uspořádání byla v historii regulována všemožnými formami řízení. Vždyť ani v současnosti se nemohou všechny kapitalistické státy honosit bojem za právo a spravedlnost. Poznali jsme řadu kapitalistických států tvrdě potlačujících občanské svobody podobně jako jiné, které svobodu jednotlivce hájí. Ostatně nacistické Německo bylo státem pilně kapitalistickým.

V zásadě se každý stát, cítí-li ohroženu svou existenci, může uchýlit – a často to dělá – k takové formě „svobody“, která garantuje jeho setrvání. Když třeba v Řecku či Chile „panstvo“ vnímalo, že občanská společnost je ke kapitalismu kritická, zavládla fašistická diktatura tak dlouho, až se „společnost“ zklidnila.

Zkrátka. Socialistická jako kapitalistická společnost se v principu neliší formou uplatňování vlády, ale svou náplní. Jedna zajišťuje všechny občany a celý stát, kapitalistická preferuje rozvoj podporou „těch, co mají“.

Koněv či superbohatci?

Středa, Září 25th, 2019

Praha 6 zřejmě neměla nic pořádného k řešení, tak se rozhodla vstoupit do boje proti Koněvovi. Nelze popřít skutečnost, že maršál Koněv velel vojskům takové armády, která se výrazně podílela na porážce nacistických zvěrstev. Toto téma bylo prodiskutováno ze všech možných i méně vhodných úhlů. Mne však zaujalo něčím docela jiným. Podtrhli to bratja z Polska, když na ‚oslavu zahájení druhé světové‘ nepozvali Putina.

Svádět na dnešní Ruskou federaci vinu za rozhodování představitelů SSSR z roku 1939 až 1946 je scestné. Uvedu jen několik maličkostí.

V čele SSSR byl v té době Gruzinec Džugašvili, zvaný Stalin. Ve vedení státu stáli mnozí neruští politici, včetně Ukrajince Chruščeva a dalších. Území, které v roce 1939 obsadila Rudá armáda v podstatě znamenalo návrat k britskému návrhu (min. zahraničí Curson), vybojovaného v roce 1920 polskou armádou. Stalin tuto část nechal obsadit a připojit ne k Ruské federaci (RSFSR), ale k Bílé Rusí, Ukrajině a Litvě. Nikdy – a tím méně dnes – ne k Rusku.

Ve stručnosti lze dnešní podporu protiruských snah Západu, pokud se vracíme k druhé světové válce, vnímat jako postupné přibližování hitlerovským tezím o židobolševických snahách Sovětského svazu (dodnes si z paměti vybavuji válečné hitlerovské ‚židobolševické plutokraty Ruska‘). Samozřejmě zpovzdálí, nedotknout se přitom židovstva, ale obrátit hněv tehdejších poražených i tehdejších sovětských spoluvítězů proti někomu, koho by dnešní (zdůrazňuji dnešní; jak to bude vypadat za pár let nelze předvídat) síly NATO mohly alespoň odstrašit, když už ne tak snadno vojensky přemoct.

Nejde o Koněva. Jsou u nás památníky válečných zločinců z minulosti (nemám na mysli jen toho Františka Josefa I.), kteří jasně bojovali na špatné straně. Jde o obrácení nenávisti občanů proti takovému státu, který ještě může – především surovinovým bohatstvím – pomoci dnešní nadnárodní feudální vrstvě superbohatců.

Jde – třeba i nevědomě – o podporu možné moderní plutokracie, nebo též vyčlenění „skutečného panstva“ nad nevědomý lid.

Právo neurčuje co je správné?

Sobota, Září 14th, 2019

Pokud se zamýšlíme nad rozhodnutím o tom, zda je Státní zástupce, placený za řešení právních problémů, oprávněný k tomu, aby rozhodoval, co je v souladu s právem a co ne, musíme zapřemýšlet.

Tak pan Babiš a spol. údajně nepřekročili rámec práva, když vyžádali příspěvek k modernizaci Čapího hnízda. Jsou ve státě další prostředky, které by mohly o tomto rozhodnutí zapochybovat? Ano, jsou. Avšak nezapochybovaly ony, ale ta většina nespokojených, kterým se ANO a její vedení vlády nelíbí. V zásadě bychom tedy měli zmlknout a věnovat se řešení jiných, skutečných problémů našeho života.

Jenže to by nebylo to pravé. Babiš je předseda vlády, zatímco třeba pan Kalousek či dokonce Fiala by jistě vládu vedli lépe. Tak se nedá nic dělat, budeme dál Řešit ANO, protože právě tito drží vládu.

Pan Mikuláš Minář raději položil studium, aby „uvedl“ národ na pravou víru. Jakou víru? Prosím vás, to je detail. Hlavně kritiku všeho, co dnes běží, včetně toho, co kdysi dávněji zavedli právě ODS či TOP-09.

Právě v tom je podle mne hlavní problém. Neřeší se konkrétní problémy (třeba způsob schvalování dotací z EU), ale nadhazují se vedlejší „bonbónky“, které mají pozornost voličů odvádět od takových nehorázností, jako je snaha zavést pořádek tam, kde jej předchozí „vládci“ zmastili.

Senát nebo Poslanecká sněmovna?

Středa, Červenec 31st, 2019

Senát prosazuje zviditelnění svých politických představ mimo jiné také tzv. ústavní stížností na prezidenta.

Nejsem znalcem ústavního práva a v tisku i na internetových stránkách se k problému vyjadřují různě orientovaní rozdílně. Snad jen připomenu, že od dob prezidenta Václava Havla se stal prezident republiky (tehdy dokonce volený jen Parlamentem republiky) trestatelným jen a jen za zločin velezrady.

Podívejme se na volební sílu českého senátu a na volební sílu přímo volené hlavy státu.

Senátní volby nepřilákaly víc voličů než tak 30 %, takže jsou senátoři v souhrnu zvoleni cca 20 % voličů. V každém volebním obvodě obvykle vítězí kandidát nadpoloviční většinou z oněch 30 % účastníků. Zkrátka senátoři v souhrnu zastupují zhruba 20 % všech oprávněných voličů. Hlasy pro nezvolené kandidáty jsou ztraceny.

V Poslanecké sněmovně je tomu jinak. Když se voleb účastní cca 60 % oprávněných voličů, ztratí se jen hlasy pro strany a hnutí, které nedosáhly 5 %. Tedy v zásadě Poslanecká sněmovna aktivně zastupuje přes 50 % aktivních voličů, kteří jsou názorově rozlišeni podle volební strany či hnutí. Má tedy z hlediska vlivu občanů Poslanecká sněmovna bezpochyby dvojnásobnou občanskou podporu ve srovnání se senátem.

Občanská podpora prezidenta zvoleného v druhém kole je nejvyšší. Zjednodušeně můžeme napsat, že současný prezident byl zvolen hlasy asi 30 % oprávněných voličů, tedy přibližně stejně, jako celá nejednotná sněmovna. V ní je voličská podpora rozdělena v současné době mezi řadu stran a to ještě s velmi rozdílnou oorientací.

Když se tak nad čísly zamyslíme, můžeme lépe chápat, proč nepřátelé jistého řešení ustupují od demokratických volebních pravidel k pouličnímu nátlaku. Tehdy totiž protestují všichni nespokojenci, ač mnozí z nich chtějí pravý opak toho, co jiní mezi manifestanty.

U voleb to tak nejde.

Jak je to se seniory?

Pondělí, Červenec 22nd, 2019

Senioři jsou opravdu již staří na to, aby se podíleli na divokých hrách. A přece právě ti, co se považují za zasvěcenou elitu oprávněnou známkovat jinonázorové lidi o nás tvrdí, že nejsme způsobilí k tomu, abychom vyslovovali veřejně své – zpravidla prý chybné – názory.

Já tu tezi euroministryně Jourové, že by mladí neměli nás, dědky a báby, pouštět k počítači, vnímám odlišně.

Kdo je nezpůsobilý vytvořit si kritický názor z podkladů předávaných médii a tedy i internetem? Inu, nejspíše ti, co málo znají, chybí jim osobní zkušenosti a životní prožitky. Jsou ve stadiu přijímání informací – prostě si to „vygúglí – a teprve postupně si mezi podklady dokáží vybrat ty, co nejlépe odpovídají dosavadním znalostem. Zkrátka ti, co mají schopnost nejen snahu samostatně myslet, ale i zásobu podkladů, aby to myšlení k něčemu mohlo být. Také proto v historii bylo tolik mladých revolucionářů, kteří dospěli v opak. I když, pravda, k té změně rozhodnutí a orientace mohlo víc než názorové zrání občas přispět ekonomické zajištění a společenské postavení.

Proto se paní Jourovic sekla až ostudně. Rozložení nejen inteligence, ale i dalších lidských vlastností bývá znázorňováno Gausovou křivkou. A nedomnívám se, že to, co platí v jedné věkové skupině, by mělo být v jiné opačné.

Zkrátka. Mezi mladými (a nemusíme se obracet jen na dorostence) je podobně silná skupina těch, co „se vezou s ostatními“, tedy názorově sdílejí to, co hlásá hlavní proud, jako mezi seniory. Senioři mají víc životních zkušeností a právě ty často doformovávají jejich životní postoje. Mladé je snadnější nadchnout. Ale nic neopravňuje považovat názory dorostenců za kvalifikovanější, stejně jako zkušenosti stáří samy o sobě nejsou předností.

Prostě máme-li uznávat demokratické zásady, pak – ať se to tzv. elitě líbí či ne – si musí být lidé všech vrstev i názorů – pokud respektují zákony – rovni.

A ještě k těm slavným fake news. Řeknu srozumitelně a česky. Fake news je nadávka pro názor odlišný od „těch slušných elit“, co vědí vše nejlépe. Lež by měla být tím, co – nejen internet – nepropustí mezi občany. Jenže když lže třeba Herman ohledně vysídlení českých Němců v roce 1946, je to O.K. Když např. Nickeli napíše pravdu, která se té prosudetské menšině, co se považuje za „všechny“ nelíbí, je to fake news jak vystřižený ze zlatého plechu.

Kdy bude pořádek ve financích?

Neděle, Červenec 14th, 2019

Problematice vykazování příjmů a zisků, tedy nejen zdanění, je věnována nemalá pozornost vlád, poslanců, ba i sebevědomého, byť většinou voličů pomíjeného senátu. Projednání dotací a problémy kolem nich je věnována nejedna vášnivá diskuse od vlády až po kavárny a hospody, o evropském panstvu ani nemluvě.Spory kolem EET mi někdy připomínají středověké boje s kacíři. Dokonce i politickým stranám je – což je správné – bedlivě nahlíženo do zdrojů příjmů a hospodaření vůbec.

A přece jsou oblasti, kam není vidět a občan si musí nechat zajít chuť na informace dokonce i o využití části svých daněmi a nařízenými poplatky odevzdaných peněz. Každý živnostník je svým daňovým přiznáním a zaměstnanec zdaněnými příjmy „čitelný“ pro příslušná místa. Jen neziskovky a veřejnoprávní hospodáři nemusí, nejsou povinni a ani státní orgány je nesmí kontrolovat. Nemluvě o tom, že by občan směl vědět, kolik kdo z jeho daní a příspěvků dostává.

Proč neplatí zásada, že každá organizace, včetně tzv. neziskových, je povinna uvádět své příjmy a jejich zdroj (už kvůli zdanění) a vykazovat z podobného důvodu mzdy a případné bonusy svých zaměstnanců, včetně externích?

Politické strana to jako povinnost mají.

Možná, že by to měli korupčníci, včetně těch zahraničních, těžší, pokud by všechny dary a příspěvky různým neziskovkám a aktivistickým hnutím, stejně jako náboženské instituce (tedy i mnišské řády, farnosti, biskupství apod.) musely být řádně registrovány a kontrolním orgánům přístupné.

 

Landsmanšafti pláčí nad špatným hrobem

Čtvrtek, Červen 27th, 2019

I různí čeští neokolaboranti pomáhají landsmanšaftům brojit proti historickému důsledku německých válečných zvěrstev 1939 – 1945, když vysídlení z roku 1946 ztotožňují s rozhodnutím (dekrety) prezidenta Beneše.

Pokusím se svůj názor objasnit na konkrétní historické události.

V září 1938 se Chamberlain a Daladier podřídili Hitlerovi a jeho spojenci Musolinimu. V naivní snaze přibrzdit nacistickou válečnou mašinu zradili v Mnichově svého československého spojence. Rozbitý zbytek Československa se pod Háchovým vedením přiklonil k nacistům, ale ani tím pohroma našich národů neskončila. Německo totiž přes všechny řeči o „posledním požadavku v Evropě“ měli těch požadavků ještě za mnoho milionů lidských životů.

Nepoložím teď otázku, co by bylo, kdyby nás spojenci nezradili, ale raději se zamyslím nad tím, co následovalo. To ovšem všichni víme. Válka. Největší a nejhrůznější válka, jejímiž obětmi se staly desítky milionů lidí. A to nejhrůznější. Lidé byli systematicky na základě jejich rasové a názorové odlišnosti plánovitě, řekl bych průmyslově vyvražďováni.

V důsledku došlo k tomu, co ani Goebbels, ani Hitler nepředpokládali. Spojily se totiž protinacistické sily Západu i Východu a výbojná německá říše i se svými evropskými spojenci (Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Finsko, Chorvatsko a další) prohrála na celé čáře.

A teď následovalo to, co asi v Mnichově roku 1938 nikoho nenapadlo. Vítězné mocnosti se rozhodly předejít pro příště možnému neklidu vyvolanému německými národnostními menšinami. Důsledkem bylo vysídlení německých menšin z několika států, tedy i z Československa. Toto rozhodnutí přijaly vítězné mocnosti, na něž po bezpodmínečné kapitulaci Německa přešla pravomoc i odpovědnost za přechod Německa k mírovému životu. Ne Beneš, ne Češi. Ti jen zmíněné rozhodnutí aplikovali, k čemuž sloužilo zákonné patření, dnes – trochu nepřesně – nazývané Benešovy dekrety.

A hle! Vysídlení Němci, vlastně dnes už jejich vnuci, se organizovali v landsmanšaftech a volají po návratu. Jenže jejich vysídlení nebylo důsledkem politiky třeba Československé vlády, ale objektivním následkem porušení německých závazků z Mnichova. Zkrátka a stručně: Němci byli vysídlení jako důsledek toho, že sami porušili smlouvu, čímž se stali nespolehlivými a neodpustitelně provinivšími se na lidu Evropy. Preventivní vysídlení do říše nebylo tedy trestem jako takovým, ale objektivním důsledkem proradnosti rasy, která se vyhlašovala za panskou a nadřazenou.

Prostě Ýbrmenš sám zavinil, že volání heim ins reich mu vítězové umožnili jinou cestou, než si představoval. Tedy ne ovládnutím Evropy, ale vymezením místa Německa v Evropě a ve světě na dlouhou dobu.

Revanšisté jsou potomky nacistů. Nevolají po právu a spravedlnosti, ale po svém někdejším nadprávu a vysněné světovládě. A co různí Hermanové, Nečasové, Schwarzenbergvé a podobní? Pláčí nad mlékem, které si Němci rozlili sami jednak porušováním mezinárodních dohod, jednak průmyslovým vyvražďováním soupeřů.

Abych se trochu nedůsledně vrátil k tomu kdyby. Kdyby Německo neporušilo své závazky z Mnichovské smlouvy, nebylo by vysídlení.