Archive for the 'Povzdech' Category

Internetové informace

Pátek, Únor 21st, 2020

Dnešní mladí se často ve snaze získat informace obracejí na internet. Slabost ukazuji na některém příkladě.

Zajímá vás, kdo do byl Bandera?

Gugl napoví: S. A. Bandera byl ukraj. Politik, jeden z vůdců ukrajinského národního hnutí na v letech 1941 – 1959.

Ovšem na jiném místě najdete, že jako jeden z vrahů polského ministra vnitra v roce 1934 byl odsouzen k smrti (pak změna na doživotí a později spolubojovník německé armády).

Richard von Weissacker (1984 – 1994) v Norimberském procese se zúčastnil obhajoby svého otce. Ten byl za válečné zločiny (autor rasového zákona) odsouzen na několik let do vězení.

Pak si vyberte!

Rozvrstvená společnost

Sobota, Únor 1st, 2020

Vzpomínám si na jednu z Havlových tezí, která se mi nelíbila. Prohlašoval, že je třeba naši společnost přebudovat na „rozvrstvenou“. Vlastně rozvrstvit ji.

Trochu si pamatuji i na předválečnou dobu. Tehdy v obci byli mnozí, co někdy opravdu ani na chleba pro děti neměli. Ovšem bylo dost i takových, kteří bohatli z práce jiných. Propast mezi superbohatstvím a chudobou byla tehdy viditelná i pro nás, děti.

Po válce se situace v mnohém vyrovnala. Z práce většiny bohatl stát, byˇvytvořené bohatství nemuselo být rozděleno ke spokojenosti všech. Ovšem i tehdy byl značný rozdíl mezi tím, co získala jedna skupina méně kvalifikovaných a nenáročných zaměstnání a zisky těch nejúspěšnějších. Rozdíl však byl výrazně snížen tím, že se po válce u nás zavedlo všeobecné pojištění – zdravotní, sociální i důchodové. Podobně skutečnost, že (s nežádoucími výjimkami) bylo i vzdělání všech stupňů finančně dostupné pro naprostou většinu.

Takže dnes se opět občané vrací k typické předválečné buržoazní společnosti. Jsou takoví, pro něž není milion částka, která by stála za pozornost a současně jsou mnozí, pro něž je požadované nájemné nad možnosti výdělku. O podobné „rozvrstvení“ není opravdu dobré stát!

 

Rekreace či rodina?

Neděle, Leden 26th, 2020

Kdysi dávno jsem v lékařském časopise narazil na – tehdy mi dost málo příjemný – termín, že sex přestal mít hlavní smysl v množení, ale změnil se v rekreaci. Tak nějak to mému svědomí nesedělo. Ne že by milování od dob Adama a Evy vždy směřovalo k rozšíření lidstva. Nicméně smysl, kterým většinu dvoupohlavních organismů příroda vybavila, tím množením byl položen.

Postupem času rodina jaksi upadala, až v tzv. západním – tedy tom ‚nej a nejvyspělejším, nejdokonalejším a nejsprávnějším‘ – světě je v módě více oslavovat (viz pochody hrdosti) tu přirozenou neschopnost či nezájem o množení, ale především složku zábavnou, rekreační až propagační. Takže když se nedávno stal nejvyšším velitelem amerických pozemních vojsk kterýsi generál, média o něm světu sdělila hlavně to, že je to první homouš v takové funkci. Rovněž nejeden herec či jinak veřejně činný človíček se občas veřejnosti představí více tou odchylkou od přirozenosti než skutečnými kvalitami. Prostě jsi-li od přírody nějak vyšinutý, jsi cosi víc.

Dokonce jsem četl sdělení (samozřejmě nesprávné), že „komunisté homosexuály pronásledovali“, ač v ČSSR byl od roku 1961 trestný čin s takovou aktivitou spojený zrušen.

Dnes už kult ženy není v její schopnosti přivést na svět a podílet se na výchově dítěte, ale spíše feministické aktivity v podobě veřejných vystoupení polonahých žen (jen si připomeňme zdivočelé Pussy riot, které se proslavilo kostelními výstupy proti vedení RF), aby zdůraznily že … cokoli.

Podle mne to, jak svou sexuální orientace kdo uplatňuje – pokud není v rozporu se zákonem – není věc veřejnosti, ale intimního života jedince. Příroda prostě už je taková, že každá další generace může být buď vývojově normální, či suchou větví rodu. Ale to je normální, nikoli důvod k propagaci či dokonce k oslavě té výbočky z přirozenosti. Žijme každý podle své potřeby, ale nevnucujme svou představu jiným jako vzor. Tak to příroda zařídila, tak tomu nechejme volný průběh.

Bez oněch výboček by lidstvo přežilo, bez dětí ne!

Tak nějak nevím…

Pátek, Leden 24th, 2020

Co myslíte. Měli v Československu a třeba i poslanci v Nejvyšším sovětu SSSR povoleno používat znak své země, části federace?

Nebo jako dnes to bylo vrcholnou demokracií v europarlamentu zakázané?

Slavné dny?

Pondělí, Leden 13th, 2020

V životě národů bývá řada dnů, které připomínají dobré i opačné stránky prožité občany země. Je lhostejné, jak se takový den jeví jednotlivcům. Mezi rozhodující faktory patří, jak je „oficiálně“ vyhodnocen aktuálně vládnoucími vůdci. Dokonce ani ne tak našimi, jako nadřazenými stupni.

Tak je to v životě našeho státu s termíny 15. března 1939 a 21. srpna 1968.

Nemám snahu snižovat nepřízeň, kterou v našem lidu vyvolalo ono srpnové zakročení vojsk Varšavské smlouvy, ani důsledky, k nimž vedlo. Spíše mne zaujalo, jak se z naší historie bisácky vytratil ten 15. březen, jako kdyby o nic nešlo. Jenže já v tu dobu žil a důsledky prožíval až do konce druhé světové války. Jaké důsledky? Inu, šlo přece o existenci celého národa. Němci, tedy ta hitlerovská německá většina, usuzovali, že v tomto prostoru nemají Češi co pohledávat. Nezvratitelné argumenty o plánech jsou dosud k disposici. Však mám stále v albu uloženy dvě své školácké fotky, které z moci úřední u všech tehdy ještě českých žáků nechala pořídit německá říše, aby posoudila, zda ten či onen – zatím Čech – bude schopen poněmčení či vyžadovat jiné zacházení. V tu dobu také – bylo to jedno pololetí – obsadila protektorátní, tedy proněmecká armáda naši školu, aby mohla cvičit, jak zakročit, kdyby bylo nezbytné. Početně byla protektorátní česká armáda přibližně stejně silná, jako dnešní AČR.

Nakonec sloužila protektorátní vojska v Itálii a ne vždy se vyznamenala spoluprací s vládnoucí německou armádou. Situaci zakončila bezpodmínečná kapitulace Německa v květnu 1945. Český národ, český stát zůstal zachován, český jazyk a kultura také.

Proč tedy se Evropa dnes snaží lhát a tvrdit, že Rusko (tedy ne SSSR, ale Ruská federace) nám škodila – byť jsme se národně i kulturně vyvíjeli samostatně -, zatímco německo asi bylo a je vždy O.K.?

Vlastně stojí za připomínku, že Armáda české republiky má některé své útvary opět podřízeny německému nadvelení, byť vždy v rámci NATO.

Jsou prostě věci, kterým neporozumím, protože k porozumění jim chybí argumenty.

 

Socialismus a kapitalismus?

Středa, Leden 8th, 2020

Snad úvodem konstatování. Tvrzení našich šéfů, že se dnes u nás žije nejlépe z historie, nemíním popírat, byť je zjednodušené.

Jen si vzpomínám, jak jsme žili třeba v roce 1947 (šestnáctiletý kluk) a o třicet roků později, tedy v roce 1977. Bezpochyby v to m roce 1977 jsme se – ve srovnání s předválečnou dobou a s rokem před třemi desítkami let – žili nesrovnatelně lépe.

 

Co to vlastně pod pojmem socialismus či kapitalismus u nás chápeme? Jako socialismus či komunismus je hlavním proudem sdělovadel vykládáno, že se jedná o diktaturu a nic víc. Kapitalismus naopak je u nás líčen jako demokratický systém.

A přece, když uvažujeme o kapitalismu, musíme uznat, že řada naprosto nedemokratických zemí (nejen nacistické Německo a další fašistické státy) nebyla a není ani náznakem demokratickou a osobní práva jednotlivců jsou dána zrodem a majetkem. My starší to známe jak z Evropy, tak třeba z Latinské Ameriky a jejich kapitalistických diktatur. Naopak, kdykoli hrozilo kapitalistickému hospodářství vážné nebezpečí od socialistické konkurence, neváhali miliardáři spojit své síly a podpořit takové skupiny (vrstvy, vlivy), které silou nespokojenost lidu potlačily. Pak „opět mohla zavládnout demokracie“.

Podívejme se tedy zjednodušeně na rozdíl mezi oběma systémy.

V kapitalismu jsou rozhodující velké a bohaté firmy, přesněji jejich vlastníci. Z těch pochází dostatek peněz, aby propaganda kapitalistického podnikání byla většinou sdělovadel jednostranně a jednoznačně prosazována. Na pracující většinu samozřejmě také nějaké prostředky zbudou. Jenže jakmile se ti majetní dostanou do ouzkých, není problém nemajetným na životní úroveň sáhnout. Jen si připomeňme vládu ODS – Topolánek, Nečas plus Kalousek. Zvedaly se pracujícím odvody (superhrubá mzda), snižovaly (nevyrovnávaly) se důchody, protože „podnikatelé (myšleno ti moc velcí) se přece musí zachraňovat přednostně. Ostatně většina válek a podobných povyražení byla a je v epoše kapitalismu vedena rovněž ve snaze buržoazie zvýšit majetek, vliv a moc. Shrnuto. V kapitalismu mají přednost ti, co mají nejvíc a pro jejich další zbohatnutí se v ekonomice vše organizuje. Chudí se musí omezit, když to jinak nejde. Nejbohatší ne.

Podstatou socialistické ekonomie a života společnosti je přiměřené zajištění všeho obyvatelstva, jak to výkon ekonomiky dovolí. Je a bylo věcí historických podmínek, že nově vznikající socialistické státy byly a jsou vždy ohrožovány vyspělými, bohatými a na armády výborně zajištěnými kapitalistickými státy. Forma jak se v nich uplatňuje vláda, pak trpěla a trpí nejen vnitřními (často nemalými) problémy, ale také organizovanými sankcemi bohatých kapitalistů. Sankce, placení nespokojenců, vojenské aktivity. My jsme proto poznali ze socialismu spíše jen zárodek, přičemž forma vlády nebyla na takové úrovni, jak bylo třeba. Vlastními chybami, ale také organizovaně ze strany těch nejbohatších a vlivově rozhodujících kapitalistických států.

Proto snaha dokonce evropského parlamentu prohlašovat socialismus za diktátorství je nepravdivá! Je neúplná a tudíž nepřesná.

Jako vždy v historii

Pondělí, Leden 6th, 2020

V historii, nedávné i té pradávné, nakonec vždy rozhodoval ten stát, který byl nejbohatší a měl nejmocnější vojsko. I zánik velkých civilizací, jako byl starý Egypt, Babylon, dávní Sumerové či starý Řím, byl vždy ovlivněn nejen přírodou a jejím vlivem, ale především mocí (majetkovou a vojenskou) vládců.

Tak to probíhalo i v Evropě ve středověku a v době nové. Vždy říše, která byla schopna postavit a vyzbrojit nejmocnější vojska prosadila své. Tedy kdysi v otrokářství podobně jako v době feudálních vládců.

Pak nastala epocha kapitalismu. A ejhle, opět rozhodují, nebo se alespoň o rozhodování snažily, vždy opět bohaté a vojensky mocné státy. Občas se jim do nezdařilo. Tak z vůdcovské pozice odešlo třeba Rakousko a Španělsko, tak o své vedoucí postavení v první světové válce přišla Francie a v té druhé Británie. Ne proto, že pouze zeslábly mocensky a vojensky, ale z toho důvodu, že nedokázaly odolat silnějším. Bez aktivního podílu USA a především SSSR by Německo válku vyhrálo a kam by asi propadla dávná světovláda koloniálních velmocí? Kapitalismus v obou hlavních kolonizátorských zemí vládl a vládne dál, ale holt na jiné stránky prosazení u poražených – nejen armádou – to už nestačilo. Tak se dnes jako světovládce projevují USA.

To vše mi připadá podobně jako středověké a starověké vlády. Bylo lhostejné, zda byla vláda demokratická či méně. Rozhodující bylo, zda dokázala své soupeře přeprat. Ekonomicky a v řadě případů i vojensky.

Jenže vždy po čase nastal čas, kdy vládce začal být „ohrožován“ konkurencí. Jak asi takový světovládný mocnář, tedy vládnoucí stát, postupuje? Ano, přesně jako dnes USA. Mocí peněz a především vojenskými silami na celém světě prosazuje „své demokratické“ cíle, kdyby měl i války vyvolávat. A jako že jich USA za podpory spojenců jen v posledních třiceti letech vyvolaly úcty nehodný počet! Jugoslávie (Kosovo), Irák, Afghánistán, Libye, Sýrie – abych uvedl jen ty nejznámější.

Prostě dnešní představitelé USA a jejich pomocníci postupují přesně tak, jako v historii vždy ti, co se ucházeli o světovládu či své pozice chtěli obhájit, ať to stojí cokoli. Proto výhružky válkou (dnes Íránu, ale nejen jemu), sankcionováním a politickými fígly třeba proti Ruské federace a Číně. Prostě uplatňování všech možných nátlaků, které pomohou „vládnoucí buržoazní šlechtě“ podřídit si celý svět.

Slovy se ohánějí demokracií a osobními svobodami, které však dovolí uplatňovat jen těm, kteří jsou poslušní. Která země neposlouchá, má smůlu bez ohledu, zda je řízená demokraticky či jako třeba jako Saudi. Ostatně to v malém vidíme i u nás. Volby proběhly a většina občanů dala svůj hlas podle svého přesvědčení, ale mediální slávu nemají většinově zvolení, ale „iniciativní“ demokraté v menších stranách.

Pokud nás někdo přesvědčuje o vlivu demokracie a osobních svobod, stačí se zamyslet nad průběhem barevných revolucí (na Ukrajině musely proběhnout už dvě) a u nás se o Majdan už pokoušeli stoupenci té pravé, Ameriku poslušné demokracie, několikrát. Milionoví chvílkaři asi aktuálněji.

 

Hledají se důvody?

Středa, Listopad 27th, 2019

Plných třicet roků po převratu najednou začínají hledat jakékoli důvody, aby bylo možné odvádět pozornost občanů od aktuálních problémů k tomu, co lze svádět na komunisty. Nechci tím tvrdit, že v období čtyřicetileté nadvlády komunistů k řadě chyb – včetně některých vážných – nedošlo. Jen se mi nějak nechce zdát, že trvalo třicet ročků, než speciální ústav k boji proti komunistům (a jeho předchůdci) odhalili, že třeba Jakeš či další dva politici měli nést odpovědnost za – třeba střelbu na hranicích. Ne tedy zpochybňovat tehdejšími zákony dané oprávnění použít zbraní, ale aspoň nedlouho před odchodem ze světa ještě znechutit život těm, kteří o zákonech nerozhodovali.

Rovněž „zkoumání“ kolem smrti Jana Masaryka z roku 1948 na podkladě údajného prohlášení z roku 1968 je poněkud neobvyklé. Pamatuji se na televizní pořad v roce 1968, kdy byl veřejnosti „předložen“ jako důkaz, že Jan Masaryk byl zavražděn – pochopitelně komunisty – balíček s ložním prádlem bývalého státníka. Jen si představte, že stopy po tom, že chudák nebožtík to prádlo používal, byly z vnějšku! Jasný důkaz komunistické zvůle.

Také se mi vybavil příběh o soudním řízení proti skupině komunistických politiků – tentokrát již v devadesátých letech. Byli obviněni, že v roce 1968 na velvyslanectví SSSR připravovali převrat a vytvoření dělnickorolnické vlády ve své režii.

Víte jak soud rozhodl? Asi se k tomu pravice dodnes nehlásí. Nejen že obviněné osvobodil, ale přímo konstatoval, že k takovému jednání nedošlo. Pak prý není u nás možno vyvolat soudní stíhání z politických důvodů. Snad si také připomeneme, že Topolánkova vláda „pověřila ministerstvo vnitra“, aby našlo důvody pro zákaz komunistické strany Čech a Moravy. Ministerstvo nic nenašlo, takže ticho po pěšině narušují o řadu let později nová, podobně obmyslná obvinění.

Inu, když už není čím hájit důsledky vlastních nedostatků, státem dobře placení bijci komunistů nastoupí statečně do bojové linie.

Ti sakra Rusové!

Neděle, Listopad 10th, 2019

Každý hlavními sdělovadly ČR vychovaný občan přece musí chápat, proč jsou třeba pro Poláky Rusové sakra pakáž. A když pro Poláky, proč ne pro nás?

Abych vysvětlil. Spory mezi německým a ruským prostředím se vždy dotýkaly i Poláků. Dosud poslední „úprava“ má datum 1945. Tehdy Sovětský svaz prosadil novou hranici mezi Polskem a SSSR a také mezi Polskem a Německem. Východní polská hranice se posunula s ohledem na národnostní složení obyvatel ve prospěch Ukrajiny, Bíle Rusy a Litvy. Tak se z Polska dostalo zpět do Litvy hlavní město Litvanů Vilnius, od konce první světové války součást Polska. Tak nějak okrajově podotkněme, že do Ruské federace z Polska nebylo přiřazeno nic. Jen kousek dřívějšího Německa – část Východního Pruska.

Kdo byl vůdčí osobností SSSR v době stanovení hranic po roce 1945? Nebyl to Rus, ale Gruzínec. Rovněž ve vedení komunistické strany byla řada neruských politiků, zvláště významný Stalinův spolupracovník a pak „posmrtný krotitel“ Chruščev, již předválečný vedoucí komunista Ukrajiny. Dnešní vedení Ruské federace se na zmíněném řešení nepodílelo. Takže je mi záhadou, proč nepřátelství vůči Rusku – nejen to polské – se neobrátilo proti těm zemím, které ze závěrů války těžily. Tedy polským přátelům z Ukrajiny a Litvy.

Zkrátka. V politice občas nejde o fakta, ale o aktuální zájmy. Amerika si vypočítala, že nejvhodnějším nepřítelem jsou pro ni Rusové, Jsou silní a vlivní, ale počtem obyvatel a nerostným bohatstvím porazitelní. Tak celý svět – tedy zdánlivě celý – protiruským tlakům přitakává.

Ti zatra Číňané!

Neděle, Srpen 11th, 2019

Už zase dělají světu a našim pirátům starosti, jak tvrdě zakročují čínští poldové proti demonstrujícím Číňanům. „S tím se musí něco dělat“, uvažuje pražský primátor. „Pokud my Pražáci nezakročíme, bude to v Číně vypadat jako svého času v Praze v době velkého mejdanu NATO před několika roky (2002), případně jako svého časuv Seatlu v USA či v USA v časech ocuppy Wal Street v roce 2011. A možná, že ti zatra Číňané jsou ještě tvrdší než nedávno Frantíci či antikatalánští Španělé. Že by také Peking nepovolil zasednout ve zvoleném orgánu těm, co mají jiný názor, tedy podobně jako španělská vláda nedovolila (neschválila vůli lidu), aby v europarlamentu zasedali ti katalánští poslanci, kteří – drzouni jedni – chtějí, aby se Katalánsko mohlo rozhodovat o svých potřebách bez Madridu. Třeba jako Kosovo bez Bělehradu. Pokud ministr Petříček radikálně nezakročí, může se tam v Hongkongu vyvrbit situace, jako když česká policie brutálně mlátila ekoložku na biomasu Kateřinu Jack. Však to byl tehdy předvolební trhák v telce!

S tím je třeba něco udělat. Aspoň xe hned nějaká spolupráce měst omezí jen a jen na to, co si pan pražský primátor usmyslí, natruc těm blbým Číňanům, co by chtěli, ať respektujeme dříve přijaté dohody, naivové!

Hned pak bude vhodné vyhlásit nějaké sankce, jako třeba takové, že čínští zástupci v OSN a na oficiálních jednáních nebudou mít přístup (nedostanou vstupní vízum) do USA, a basta!

Rovněž je třeba čínských neomalených krutostí využít v ekonomické oblasti a Západem vyhlašovaný a prosazovaný svobodný obchod se přiškrtí ve všech oblastech, v nichž Čína dokáže západní firmy předstihnout. To by tak hrálo, aby třeba Huawei konkurovala americkému a vůbec „našemu“ zboží svou kvalitou! Pojem svobodný obchod je spravedlivý jen a jen tehdy, když my, tedy nejlepší západníci, jme schopní jakoukoli zahraniční nezápadní konkurenci převálcovat. Je-li nutné, tak i sankcemi, embargy, prostě spravedlivě.