Archive for the 'trpké úsměvy' Category

Sankce a pistolníci

Sobota, Leden 4th, 2020

Jako mnozí kluci jsem kdysi dávno čítával se zájmem příběhy pistolníků z divokého západu. Ani v dětských snech mne nenapadlo spojovat ty pistolnické přestřelky a povyražení se skutečným životem.

A vidíte, mýlil jsem se.

Nechci ubližovat většině Američanů z USA, ale na veřejném světovém dění se to pistolnictví promítá jaksi ve velkém. Zabití Sulejmana americkými zbraněmi v zdánlivě samostatném Iráku není Trumpovou zvláštností.

Jen si vzpomeňme, jak skoncoval s Bin Ládinem předchozí americký prezident Obama (2009 – 2017). Tehdy zorganizovali velkou akci, aby – opět v cizí zemi a bez jejího schválení – zlikvidovali člověka, který byl považován za zakladatele Al Kajdy. Stálo to nějakou miliardu, ale jeho tělo už pohltilo moře. A přece, ač existuje právo i mezinárodní, nositel Nobelovy ceny za mír prezident Obama nezorganizoval ani pokus o veřejný soud, který by obžalobu prokázal. Vše leželo a dodnes leží v propagandě (jejíž význam takto nechci zpochybnit). Přitom je známo, že Al Kajda vznikala s americkou pomocí v době vojenské nadvlády Sovětského svazu v Afghánistánu. Ostatně „Libyjské“ dobrodružství, kdy zákaz letů nad Libyí využilo NATO k leteckému zlikvidování tehdejší místní vlády, jsme také ještě nezapomněli.

A co jeho předchůdce George W. Bush? Inu, v letech jeho panování (2001 až 2009) neopomněly vojska USA bez souhlasu Rady bezpečnosti vojensky napadnout naftovou velmoc Irák, stát rozbít a jejího představitele nechat popravit. Že se pak v „dobytém“ území rozšířil ‚světovládný Islámský stát‘ Daeš? Inu, stává se.

Ostatně ani předchůdce, prezident Bill Clintoton (1993 – 2001), nemá svědomí čisté. Nemám na mysli, jak si dělal z Američanů švandu ohledně jedné asistentky. Vždyť vojenské přepadení vojsky NATO v tehdejším zbytku Jugoslávie a odtržení tradičního území starého Srbska jako samostatného stát bylo nejen bez schválení RB OSN, ale dokonce v rozporu s jeho usnesením, které Kosovo uznávalo za součást Srbska.

Ve srovnání s těmto a dalšími z historie dobře známými příklady jsou americké konkurenční sankce proti těm zahraničním firmám, které mohou americkým konkurova, jen úsměvné. Takový Severní proud 2 či Turecký proud – taková drzost! Prodávat Evropě to, co ona potřebuje! Také Huawei a podobné legrácky? Konkurence, no prosím, ale jen a jen ta naše, jasné!

Maršál Koněv

Neděle, Červen 23rd, 2019

Je třeba naše dějiny upravit v souladu s představami těch dnes nejnej, jako je na příklad Martin Lang – zastupitel za ODS Jesenice – a jemu podobných hlasatelů historické pravdy a lásky ve stylu LGBT.

Konečně se můžeme vypořádat s okupanty z roku 1945 a na pomníku jejich někdejšího velitele Koněva upravit nápis nějak takto:

„Tohoto zločince nemůžeme podřezat jako svini, protože už nežije a mrtvé podřezávat by bylo neetické a nekorektní. Naproti tmu je možné upozornit, že nebýt tohoto lumpa a dalších, co stáli za ním, nemuseli jsme mít v tomto prostoru dnes podobné starosti se Zemanem, ani ty které mají různí gretenisté a chvilkaři s Babišem aj., protože bychom podle perspektivního humanitárního řešení třetího rajchu tady prostě nebyli.“

Pak by snad i BIS byla spokojena.

 

Nedomyšleně?

Pondělí, Červen 17th, 2019

Supermozky ve vedení EU jsou někdy přetíženy množstvím úkolů, a proto občas nedomýšlejí.

Takovým příkladem je jistě jinak správné rozhodnutí omezit zbytečné používání plastů v obalech, což se k nám, občanům, dostalo jako rozhodnutí zrušit jednorázové použití plastových obalů.

Tady je dobře vidět to nepřijatelné zjednodušení. Copak se třeba kelímky – jednorázového použití – s jogurtem budou vracet, omývat a používat opakovaně? Jistě to tak nechápeme, ale ze zjednodušeného pohledu by se zdálo: buď tak, nebo jogurty ve skle či papírových obalech.

Podobně je tomu se zámyslem EU do roku 2050 dosáhnout nulovou emisi CO2. Pokud nebude specifikováno, kterých zdrojů uhličitého se to týká, měl bych jednoznačné doporučení, vlastně podmínku splnění záměru EU, k němuž se již přidalo vedení Německa. Protože produkce oxidu uhličitého je často vázána na život a činnost člověka, zakažme lidem – a samozřejmě i dobytku – dýchat. V takovém případě lidstvo – aspoň tady v EU nedýchající – vymře. Nebude potřeba ani elektřiny, ani ohřevu bytů v mrazech či vody ke sprchování, nebude potřeba nahrazovat auta s výbušným motorem elektromobily, ani vynakládat energii na jejich výrobu atd.

Pochopitelně si dělám legraci. Ale snažím se tak upozornit, že nepromyšlené zjednodušování zámyslů je kontraproduktivní a dokonce někdy i směšné. Nejen s dýcháním, plastovými obaly a odpadovou technologií.

A rovněž nejen v občas špinavé propagandě.

 

Psychické zdraví

Sobota, Červen 15th, 2019

Světová zdravotní organizace WHO změnila názor na to, co je psychicky normální. Nadále podle ní není psychickou odchylkou vyžadující léčbu, když člověk s všemi tělesnými orgány muže si neví rady, zda je muž, žena či oboje. Zkrátka takové individuum je plně normální, zatímco ti, kteří podobný problém nemají, mu mají pomáhat, aby byl tím, co mu přirozenost neurčila.

Nemohu a nesnažím se zpochybnit rozhodnutí WHO, nicméně se mi zdá, že není až tak veliký rozdíl mezi různými podobnými odchylkami. Když se někdo považuje za proroka či dokonce Boha (myslím tím třeba moderní náboženské sekty jako byla ta asi o dvanácti stech členů, co se „vzájemně zasebevraždila“ v americké náboženské komunitě v Guyaně), je to tedy OK? Když se někdo považuje za Napoleona, je nemocný, když se nemůže rozhodnout, zda s cimprlinkem je muž nebo žena, je to OK?

Je mnoho věcí mezi nebem a Zemí, kterým snad ani ta WHO neporozumí nikdy. Natož normální občan.

 

Superpřímá demokracie

Čtvrtek, Červen 6th, 2019

Okamurovci se jistě tetelí blahem, jak Milion chvilek potvrzuje snahu a zavedení přímé demokracie. Okamurovci jsou překonáni dokonce tím, že není třeba organizovat k zákonem stanoveným otázkám referenda. Mnohem vyšším stupněm přímé demokracie je svolání protestujícího davu a bude-li dostatečně velký a vytrvalý, ani se většina společnosti nemusí nějakými volbami či referendem zdržovat. Zřejmě měli ruští bolševici v tom sedmnáctém roce pravdu.

Naši superdemokraté nenávidí každého, kdo má jiné názory, dokonce i když jsou potvrzené volbami. Převálcovali benešovskou demokracii vyhlašováním názoru:

„My, dav, máme právo rozhodovat, ne nějaké volby.“

Dodávám, že jsou zřejmě přesvědčeni, že oni, ti lepší, mají totálpravdu.

 

Moudrému napověz…

Neděle, Březen 17th, 2019

Zazpívat a na kytaru si vesele zahrát v rekonstruovaném sněmovním sále je – ovšemže jen pro zásadní demokraty – nepřijatelná činnost.

To když si třeba někdo usmyslí ukrást jeden ze symbolů republiky, standartu prezidenta, rozstříhat ji na kousíčky a nahradit ji červenými trenkami, to je jiná zábava! Ovšemže pro ty nejdemokratičtější lepší lidi.

Projíždět se na koloběžce po Hradě, symbolu české státnosti, to je snad dokonce tvořivé umění Václava Havla.

Nezdá se vám někdy, že ta dobře zaplacená politická angažovanost jisté části „z těch nejlepších“ je občas neplánovaným testem inteligence?

 

Byl jednou dějepis

Pondělí, Únor 18th, 2019

Jó dějepis. Nebo opravdu dějeBis?

Historie mne vždy zajímala. Doma jsem našel – nevím odkud se tam vzala – starou učebnici dějepisu a s nadšením jsem už ba obecné škole četl o dávných kulturách. Představoval jsem si, jak by asi vypadaly v naší době, nevyčerpat se už kdysi ve starověku.

Když jsem byl žáčkem Hauptschule in Morkowitz, tedy Hlavní školy (měšťanky) v Morkovicích, moc jsem se na hodiny dějepisu těšil. Marně. Když totiž učitel Valenta, který naši třídu měl s dějinami seznamovat, přišel na první lekci, současně nám sdělil, že v českých protektorátních školách je výuka dějepisu zrušena. To mi bylo asi jedenáct roků. Chlapi u nás v dílně mne uklidňovali: „Neboj se, jenom co dostane Hitler na zadek, však se dějepis do škol vrátí. To víš, Němcům se nehodí, aby české děti znaly historii českého knížectví a království. Ještě bychom si mohli myslet, že jsme rovni těm německým nadlidem.“ Říkali ovšem „ýbrmenšům“.

Němci naopak nebránili uctívání kultu svatého Václava. Dobře si vybavuji, jak Moravec v projevu na začátku roku – ovšemže rozhlasovém a v každé třídě přenášeném – kladl svatého Václava za vzor českého politika, protože věděl, že místo Čechů je jedině pod křídly říšské orlice s haknkrajcem. Dokonce svatý Václav, tedy jeho sgrafito v Kounicových kolejích, důstojně přihlížel popravám českých vlastenců. Moc se to nepřipomíná. Vždyť jich tam oběsili a zastřelili jenom asi osm stovek. Ono bylo i v Brně těch popravišť hned několik.

Hned po válce se dějepis do českých škol vrátil. Je tedy pravda, že jsme se hlavně učili kdy který král začal a skončil vládnutí, kdy a kde byl jaký válečný masakr. Nicméně však se i tehdy dostalo na popis podmínek života lidí v dané době. S úsměvem si vzpomínám, jak jsme na gymnáziu sestavili fotbalovou jedenáctku ze starověkých panovníků. Dnes už si vybavím jen střed útoku trojici Chutu, Chefre, Chamurabi a brankaře Ramsese. Jak se nám dostal mezopotamský panovník mezi egyptské faraóny nevím.

Když nastoupil vnuk rovněž gymnaziální maratón, vyprávěl mi, že jejich profesorka dějepisu z celých dějin během roku jim neřekl nic jiného, než podrobnosti života kteréhosi šlechtického domácího rodu. Takže na závěr roku, kdy dotyčná už ze školy byla odejita, nemohli být studenti z dějepisu ani oznámkováni.

No a vida. Dnes je nová doba. Jak pravil dávný znalec, nová doba nové chce mít činy, proto dělá opět nové skopičiny. O výuku dějepisu, ba i české literatury se začala zajímat v letošním roce i StB. pardon, ta už není, spletl jsem se. Výuku dějin a literatury odborně posoudila a pokritizovala bezpečnostní informační služba.

Nebylo by lepší vzít si příklad z doby ministra školství a lidové osvěty Emanuela Moravce? Nemuseli by mít ti, co rozhodují jak co bylo, obavy, že někdo třeba připomene podíl Rudé armády na porážce Hitlera. Nebo dokonce, že vlastně naše národní obrození – tedy narušení úspěšného procesu germanizace – byl významný kulturní čin. Vždyť jsme mohli být Němci a patřit jako jeden Land k dozrávající říši podobně, jako bývalé východoslovanské kmeny v dnešní BRG. Však Lužičtí Srbové jsou už jen národopisný cancourek.

Rusko nám škodí

Pátek, Prosinec 7th, 2018

Nehodlám konkurovat BIS a dalším placeným službám, které studují nebezpečí plynoucí z ruských aktivit. Chci jen věcně vyjmenovat oblasti, ve kterých je Ruská federace a tím pádem její prezident Putin pro Evropskou unii i USA nepřítelem číslo 1 až x.

Tak zaprvé. Rusko jde špatným příkladem jednotě Evropské Unii i Spojených států. Jen si připomeňme, jak zle se měli občané třeba Ukrajiny, Gruzie, Estonska, Litvy či Lotyšska pod knutou centrální vlády Sovětského svazu. Naopak vidíme, že od časů, kdy se osvobodili od ruského jha, jejich ekonomika a sebevědomí vyrostly až do uctívání slavným obdobím dějin, kdy po boku wehrmachtu, často v uniformách waffen SS, bojovali za svobodu a demokracii. Co když si státy EU řeknou, že chtějí být svrchované, suverénní a bohatnout celým životním stylem ještě víc? bacha na brexit, mohl by být nakažlivý!

Druhá oblast, ve které je Rusko pro nás velkým nebezpečím je potravinářství. Státy EU a samotné podniky USA úspěšně vyvážely do Ruska kdejakou potravinu a najednou ti ruští rebelové místo aby se podřídili sankcím, rozhodli, že se bez našich potravin obejdou! Navíc, což je ovšem neodpustitelný hřích, ohrožují exportní potřeby třeba USA, protože v posledních letech dokázali to, co ani Brežněv zoráním celin nezvládl. Ruská federace vyrábí tolik obilí, že se na mezinárodním trhu stala úspěšným konkurentem dosud největších vývozců, jako jsou USA. Drzost

Třetí oblastí jsou suroviny, tedy nejen plyn a nafta. Místo toho, aby jak za cara nebo Jelcina levně rozprodávali nerostné bohatství zahraničním a soukromým firmám, drze a zpupně obchodují sami a vydělávají peníze, které mohly mít nadnárodní a americké firmy snadno a rychle. Dokonce, pokud bychom se rozhodli k ráznějšímu zákroku vůči ruské drzosti, měli bychom potíže dovážet plyn a naftu z jiných zdrojů. Problém především v množství, spolehlivosti a ceně.

Čtvrtou oblastí je skutečnost, že se tu a tam a bohužel úspěšně vloží do zavádění koloniální demokracie kde tam, čímž kazí plány na zdemokratizování světa, který by podle amerického pískání nejen skákal, ale podle potřeby i bojoval. Jako my.

Sice ne poslední příčinou, proč je ruská agresivita pro svobodný svět nebezpečná, zato zásadní, je skutečnost, že ve zbrojní výrobě dosahuje konkurenceschopnost s nejvyspělejšími světovými zbrojovkami. To ohrožuje mezinárodní trh zbraněmi do té míry, že vůdce světa USA musely – ač nerady – sáhnout k sankcím vůči zemím, které chtějí nakupovat kvalitní a levnější zbraně od Rusů, místo aby podpořily vojenskoprůmyslový komplex USA nebo třeba i v EU.

Shrnuto. Ruská federace má sice jen asi 150 milionů obyvatel, zatímco my v NATO milionů 900, její ekonomika v souhrnu je jen zlomkem té americké či unijní a vojenské výdaje (nějakých 70 miliard dolarů ročně) jsou ve srovnání s americkými sedmi stovkami miliard skoro almužna, nicméně body jedna až 5 dostatečně ukazují, že ač slabší a nevýbojné Rusko je pro nás hlavním nebezpečím.

Ještě že si RF vyhověla občanům Krymu a poloostrov přijala zpět do svého státu, kde patřil Krym do roku 1954. Jinak bychom nemohli argumentovat ruskou agresivitou, protože by nám mlátili o hlavy takové prkotiny, jako bylo bombardování Jugoslávie či obsazení Iráku bez souhlasu RB nebo třeba vybombardování Libye, osmnáctiletá okupace Afghánístáni a další a jiné.

Kšeft a presumpce viny

Středa, Listopad 21st, 2018

Je to mnohokrát omílaný případ, ale stejně jej ještě připomenu.

Existuje jakýsi Ochranný svaz autorský. Ten těží peníze od nás všech, aniž bychom my těžili cokoli od něj. Koupím si flešku či DVD, tiskárnu a p. a v ceně, kterou musím zacvakat, je vedle HDP také jakýsi halíř pro OSA. Prý bych mohl kopírovat či tisknout něco, co je chráněno autorskými právy.

Inu, mohl. Ale teprve pak se cítím povinen zaplatit jakýsi příspěvek na ty, co z autorských poplatků žijí. Jenže já tisknu jen a jen vlastní texty, já na paměťová média ukládám jen vlastní tvorbu (nejvíc ovšem foto), tak proč musím platit jakýmsi vyžírkám za to, co nedělám? Znáte ten vtip, když policajt našel u chlápka ve sklepě destilační aparaturu a chtěl jej žalovat pro nedovolenou výrobu alkoholu. Dotyčný požádal, aby byl stíhán i za znásilnění. Když se policista otázal zda někoho znásilnil a kdy, odpověděl: „Neznásilnil, alkohol nevyrábím, ale nástroj mám na oboje.“

Zkrátka chlubíme se, že jsme právním státem, ale plazíme předem, byť malou, pokutu za to, že bychom eventuálně mohli kopírovat to, na co se vztahuje autorské právo.

Teď jsem četl možnou úvahu – upravit poplatky za televizi podle počtu členů v rodině. Možná by bylo reálné těžit ještě více; pokud by třeba lidé s brejličkami platili dvojnásobek, tedy i za okuláry, hned by byl další kšeftíček pro kámoše. Nu a ti, co televizi nemají, ti by platili měsíčně pokutu 1000Kč za nedbalost.

To by si televize, údajně veřejnoprávní, mlaskala!

Předpoklad viny?

Sobota, Listopad 17th, 2018

Jedním ze základních prvků práva je snad od dob Říše římské presumpce neviny. Z literatury však známe, že v dávnějších dobách se nevina prokazovala na mučidlech, takže již samotné položení otázky, na niž odpověď měla být vynucena torturou, obviněného stavělo do role viníka.

Jeden by čekal, že v jednadvacátém století, kdy údajně zvítězily pravda s láskou, nebudou o vině či nevině rozhodovat řvoucí, byť o vlastní pravdě přesvědčené skupiny, ale ústavou a zákony k tomu určené instituce.

Ne tak u nás. Je-li někdo nepohodlný, je obviněn médiemi z toho či onoho hříchu a mučivě protahován před veřejností špínou a bahnem tak dlouho, až celá společnost konečně pochopí, že dotyčný je dokonale ušpiněný a volá: „Pryč s ním!“

Pokud se časem prokáže, že ta špína a bahno byla na něj naházená nespravedlivě, stejně už není cesty zpět. Všichni „vědí“, že to byl lump, i když možná právě v tomto případě ne tak veliký“.

Zkrátka nepohodlného je možné nespravedlivě obvinit a u toho, kdo se provinil nenechat Právu projít právní cestou k zákonnému cíli.

Skončí volby, v nichž každý občan, který se jich chtěl zúčastnit, rozhodl, kdo má zastávat tu či onu volenou funkci. Jenže pak se vyskytne skupina s dostatečně vyvinutými hlasivkami a málo rozvinutým citem pro opravdovou spravedlnost, a křikem, transparenty a hlavně mediálními slouhy dehonestuje zvoleného, který má jiné názory než ti správní, slušní, elitní (a hlavně ochotní za peníze a popularitu tu špínu i nespravedlivě na určeného vylívat).

A to je prý demokracie a svoboda!