Archive for the 'Ze života' Category

Únor 1948

Sobota, Únor 24th, 2018

Bylo mi tehdy 16 roků. Naše gymnázium právě v únorových dnech odjíždělo na lyžařský výcvik do Krkonoš. Nás, studenty, jako kdyby se probíhající politické změny vůbec netýkaly.

Jednou spolužačce ujela lyže na cvičné louce pod Lejšnerovýmí boudami. Dva kamarádi sjeli zachránit uprchlíka. Za dvě tři hodiny byli v chatě i s lyží a se zprávou, že máme novou vládu. Kupodivu jediné, co nás – asi 60 studentů – zaujalo, bylo sdělení, že ve vládě bude kroměřížský předseda MNV JUDr. Čepička. Pak jsme se věnovali důležitější záležitosti – přípravě na večerní „papučový bál“.

Když jsem se vrátil domů, vyslechl jsem – zcela nezaujatě – v naší dílně „hodnocení situace“. Táta (sociální demokrat) se svou obvyklou ironií prohlásil, že chleba kvůli změnám levnější nebude. Strýc Jan, národní socialista, horlil: „Ti naši představitelé (zřejmě myslel národní socialisty) byli s tou demisí na hlavu padlí! Měli počkat na červnové volby, ty bychom vyhráli, a mohl být pokoj.“

Pan Lechner, náš dělník z Pornic (byl komunista) jen zabručel: „Zlatý voči, že vyhrajete. Dostanete na …“

Krátce po změně vlády přijela teta Mařka (z Baťova), že jejího manžela – národního socialistu a funkcionáře – vyvedli dělníci ze závodu, takže shání práci.

Táta hned domluvil, že strýce přijme do práce kamarád a sokol pan Havel v cihelně, ale už k tomu nedošlo. Sotva odezněly první emoce, přišla delegace (možná stejná, která strýce z koželužny vyváděla), že se má vrátit do práce, že tak dobrého dělníka by bylo škoda.

Pak bylo v červnu faktické referendum. Jednotná kandidátka NF získala 89 %. Náš stařeček František se mi svěřoval, že místo kandidátky on i stařenka vhodili do urny kus novin (jako kdyby to byl bílý lístek). Smutný byl jen pan Lechner. Právě v jeho rodné obci bylo bílých a neplatných lístků 59 %, takže kandidáti NF tam zvoleni nebyli.

Nebylo ani tehdy, není ani dnes snad nikoho, kdo by vyváženě situaci po únoru 1948 zhodnotil. Vyváženě v tom smyslu, že by na váhy historické pravdy položil jak to chybné a zlé, tak naopak to, co bylo ve prospěch lidí a osvědčilo se.

Ovšem teď, když od všeobecně přivítaného zvratu z roku 1989 uplynulo málem 30 roků, teď by k té vyváženosti snad mělo dojít. Ne v ÚSTRku, ale pravdivě.

Hrst vzpomínek na časy smrtihlava.

Pátek, Srpen 18th, 2017

Mohu začít vzpomínkou na německou okupaci již z podzimu roku 1938. tehdy se k nám do domu nastěhovali noví nájemníci, řídící učitel Horák s rodinou, nelítostně vyhnaní Němci z obsazeného pohraničí. Když už je řeč o vyhnancích, zmíním se také o Ferdovi z Kulířova, tehdy šestiletém kamarádovi, kterého podobně jako dalších 18 tisícovek Čechů vyhnali Němci z jejich domovů v části okresu Vyškov a Blansko. Říše tam chtěla rozšířit vojenské cvičiště, jak se oficiálně tvrdilo. Současně však bylo jasné, že tento prostor (a nebyl jediný svého druhu v protektorátu), zbavený českých občanů, navazoval na německý jazykový ostrůvek okresu, a měl být součástí pásu zbaveného českého obyvatelstva, který by přetnul Moravu a oddělil tak východ od zbytku Čech i Moravy.

O tom, jak toto vyhnání vypadalo mi vyprávěl přítel František Orálek, jehož rodina musela opustit statek v Krásensku. Když byl stanoven den, kdy měli svůj dům a hospodářství předat, dostali příkaz všechny místnosti připravit k novému nastěhování a vymalovat. Než stačili na žebřiňák naložit, co si mohli odvézt do nového domova, přijela do obce skupina německých přesídlenců odněkud z Balkánu. Ti se porozhlédli, co ze zemědělského nářadí by se jim hodilo, naložili to na své vozy, a v klidu odjeli.

Že máme v bývalém Československu nové pány, to jsme poznali i jako školáčci. Jednak hned po 15. březnu 1939 „zmizeli“ ze školy tři učitelé a autobusová doprava přišla o svého majitele. Tito čtyři muži byli zatčeni jako rukojmí a uvězněni v Buchenwaldu. Asi po půl roce se vrátili, což se ovšem netýkalo jiných rukojmí, jako byl třeba ThDr. Černý, kterého jsem poznal na gymnáziu. Vyučoval u nás po roce 1945 náboženství. Věrně nám popsal krutý život vězňů od toho března 1939 až do dubna 1945, kdy byl Buchenwald osvobozen americkými vojáky.

Jednou mne překvapilo, že táta odstranil firmu své živnosti, vysvětlil mi, že by musela být nejprve v němčině a teprve pak česky. To že on a jeho přátelé ze Sokola neudělají. Během několika dnů, jako kdyby z obce vymizela řemesla.

Při nákupu školních pomůcek jsme byli zvyklí, že nám pomůže ve výběru majitel obchodu pan Tálský. Stalo se, že jeho trochu uplakaná manželka jej musela zastoupit, protože jí manžela odvedli Němci. Byl totiž osminkový žid. Jejich tři děti měly štěstí. Byly již jen šestnáctinkovými židy, takže přežily. On skončil v Osvětimi.

Kterýsi rok jsme byli před vyučováním poučeni, že při zahájení výuky musíme všichni povstat, zvednout pravou ruku a učitel provolá Vůdci a vlasti zdar. Moc se to neujalo. Proslavil se učitel Kubíček, který se po příchodu postavil před třídu a zvedl pravici za doprovodu slov: „Posaďte se.“ Prostě mávl rukou, abychom si sedli.

Celé protektorátní období byl dějepis z našich škol vyřazen. Už je to tak, že mnozí páni si nepřejí či nepřáli, aby lidé znali historii vlastní země. Odborný učitel Brázdil si ale našel cestičky, jak alespoň něco z naší minulosti nám předat. Tak na příklad, když jsme probírali plošné míry, svěřil nám: „Měřice, to si zapamatujte, ale na mne, jak jsem vám to řekl, to neprozraďte, je zhruba 1918 m2. Je to jako rok vzniku samostatného Československa.“

Víte, co to bylo WHW? No Němci se přepočítali a válku proti Sovětskému svazu nezvládli za plánované tři měsíce do zimy. Museli proto organizovat mezi občany sbírku zimní výbavy pro vojáky na frontě – Winterhilfswerk. Němky (to u nás bylo jen panstvo na zámku) odevzdávaly šály, svetry, rukavice. Horší to bylo s lyžemi. Tam se okupanti s nikým nebavili. Máš dostatečně kvalitní lyže, naval, Wehrmacht potřebuje víc než ty!

Po atentátu na Heydricha vydala pošta pamětní známku. Náš učitel, kterému jsem ji ukazoval, si portrét smrtihlava prohlédl, a pak přitakal: „Je to on, ten židovský nos, ten se hned tak nevidí.“ Kantora samozřejmě nikdo z nás neudal. Vždyť jsme s ním souhlasili.

Také jsme museli podepsat četníkovi prohlášení, že „ani kolo, ani aktovku z předložené fotografie jsme neviděli“.[1] No kde by se kolo atentátníků z Prahy dostalo do Morkovic, že? Dělali jsme si z toho průzkumu legraci ale jen den dva, než se na vývěskách začaly objevovat červené, německo-české plakáty s přibližně takovým obsahem

Pro schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora byli popraveni“

Pak následoval dlouhý seznam jmen.

Už snad upadlo v zapomnění, že nás, školáky, fotografovali (anfas a profil) pro potřeby rasového úřadu. Nikdy jsme se nedověděli, zda jsme schopní poněmčení, nebo vhodní třeba k vymístění do Patagonie (jak navrhoval jako lepší variantu konečného řešení Jan Baťa).

Náš třídní plnil úkol zainteresovat nás na sběru odpadových kovů pro říši. Vyzval třídu, abychom se zapojili. Přiběhli jsme za nim a s rozjasněnou tváří sdělovali, že jsme objevili zmolu, kam lidé odkládali nepotřebné předměty (jedna stará kamna jsme hned přivlekli), vzal si mne stranou a vysvětlil: „Jendo, to jsem vám musel říct o tom sběru, ale přece byste nenosili Hitlerovi kov na válku.“ Tak jsme s kamarády dotyčná kamna vhodili zpět do zmoly.

Měl jsem dva strýce, maminčiny bratry. Oba byli v rámci totaleinsetz nasazení na zbrojní výrobu v Německu. Mladší z nich se mi „chlubil“ jizvou na krku. Získal ji, když při bombardování v Kaselu střepina bomby škrábla jeho krk. Přítel, který stál za strýcem, neměl to štěstí. Krvácení z ruky utržené v rameni jej připravilo o život.

Za zmínku stojí i stručná poznámka o potravinách. Kdeco bylo na lístky a bylo toho málo. Tehdy bylo několik skupin, podle nichž se stanovila výška přídělů. Nejvyšší příděly měli Němci, pak Češi těžce pracující (ve zbrojním průmyslu), obyčejní Češi. Nejnižší příděly dostávali židé. Venkov se snažil úspěšně s nedostatkem bojovat. Velké plochy trávníků kolem sochy sv. Jana a sv. Floriána na Městečku byly zorány a lidé si na nich pěstovali brambory. I část naší zahrádky a růžové záhonky před domem proměnila maminka v brambořiště. Horší to měli ve městech.

Už musím končit, byť by takových drobných vzpomínek bylo ještě moc a moc. Nakonec tedy jakýsi obrázek doby.

V nedalekém Vyškově se němečtí vojáci cvičili pro nasazení na frontě. Byla tam i letecká škola. Skupiny letadel (Storch) nacvičovaly střemhlavé útoky. Při jednom takovém nedaleko Morkovic (u tehdejší cihelny) německý letec nezvládl podlétání a zapíchl čumák letadla do pole. Samozřejmě nepřežil. Na tom místě umístili křížek, ale nikdo se za letce modlit nechodil. Naopak se mezi lidmi říkalo: „Skopčák skončil tam, kam patří.“ To místo, kde jsme okukovali pozůstatky havárie, bylo totiž místní mrchoviště.

No dnes bych se opravdu takto nevyjádřil. Jenže tehdy? Věděli jsme, že pokud by němečtí nacisté válku vyhráli, stálo by to ještě mnohem víc životů, než stačili Němci do své porážky zahubit.

Úplně na závěr- Čeština byla podle hitlerovců jen jazyk podlidí. Proto všechny nápisy (názvy ulic, firmy, všechny oficiální dokumenty) byly nejprve v němčině a pak teprve česky. Byla jediná výjimka, na kterou si vzpomínám. Na každém rozhlasovém přijímači (povinně na obecním úřadu zbaveném kurzwelle, abychom nemohli sledovat zprávy Němcům nepříjemné) musel být – tentokrát jen v češtině – nápis:

„Pamatuj, pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí, ba i smrtí!“

Však také jednou, když se k nám dobývali němečtí vojáci, než jsme stihli přeladit z Londýna na Prahu, stačili rozkopnou naše domovní dveře.

Po dobu okupace každá katolická mše svatá končila u nás sborovým zpěvem chorálu

„Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha … nedej zahynouti nám, ni budoucím…“

A na Kounicových kolejích v Brně, pod svatováclavskou freskou, popravili němečtí okupanti osm stovek Čechů.[2]

Divácká vstupenka na popravu stála tři marky. Nouzi o divačky, Němky z Brna, spektákl s popravou prý neměl.

[1] Bylo mi tehdy deset roků.

[2] Kounicovy koleje ani zdaleka nebyly jediným popravištěm ve městě.

Jak Evropané zanášeli kulturu a křesťanství do světa

Pátek, Prosinec 16th, 2016

Předběžné upřesnění

Pozor! Nebrat vážně, jen skoro doopravdy.

Dnes zanášejí svou islámskou kulturu naopak afroazijští imigranti do Evropy. Snad nedopadneme jako ty indiánské kmeny.

 

Někdy všelicí rebelové zpochybňují záslužnou úlohu nás Evropanů při rozvoji civilizace v barbarském mimoevropském prostoru. Jsou to blahoslavení, tedy chudí duchem, neboť nevědí, co činí.

Od konce 15. století, kdy evropští panovníci fofrovali s vysíláním loďstva do celého světa -, přivážely mírové mise třeba do Ameriky a kde tam nejen mnichy a misionáře, kteří pilně zušlechťovali nevědomé domorodce k radostnému podrobování se evropským panovníkům, ale v hojné – a snad ještě hojnější – míře žoldnéře, kteří onu bohulibou činnost úspěšně kryli hlava nehlava.

Dovedete si představit, kde by byla Evropa, kdyby tyto kampaně neproběhly? Kde by vzala peníze na své války, na svůj ekonomický rozvoj, kdyby nezcivilizovala většinu světa jako své kolonie? Kdo by dřel na plantážích, významném zdroji bohatství mladdých USA, ale nejen těchto, kdyby nedodala Afrika ochotné černé otroky?

Víte kolik Evropanů bylo lidojedy snědeno, kolik indsmany umučeno u kůlů bolesti, aby vyšší evropské hodnoty, celá kultura Evropanů potlačila a zotročila ty zaostalce, co ani nebyli křesťany? Divte se pak téměř vyhubení indiánů, těch potvor, co evropskou nadvládu nevítali?

Evropě budiž úcta vzdána, že se už dávno nevraždí kamennými mlaty, oštěpy či bumerangem, ale vysoce sofistikovanými a dálkově ovládanými raptory, že letadlové lodě dnes zanášejí civilizaci, svobodu, demokracii a válku všude tam, kde si lidé myslí něco jiného než pán z USA případně EU.

Je samozřejmé, že každý špás něco stojí. Nu a zcivilizování celého amerického kontinentu stálo nemálo. Tedy stálo to především domorodé obyvatelstvo. To si na příklad nevědělo rady se svým bohatstvím zlatých kultovních i zdobných předmětů. Evropané se obětovali a takřka nezištně je vyvezli za moře. Nebylo to vždy snadné. V mnoha případech nevzdělaní domorodci teroristicky bránili humánním aktivitám dokonce i se zbraní v ruce.

Teď právě přišli ke slovu zmínění žoldnéři. Svědomitě plnili své civilizační poslání, asi jako o mnoho roků později osvobozující letecké mise NATO a USA v Jugoslávii, Iráku, Afghánistánu, Pákistánu či Libyi, takže v důsledku kolaterálních ztrát zbylo v severní Americe z odhadovaných čtyřiceti až devadesáti milionů rudochů jen torzo. Podle nejnovějších výzkumů za to prý může Kolumbus. Ne ti žoldnéři, mniši či kšeftsmani, ale Kolumbus. Kdyby nebyl objevil Nový svět, vraždili by se indiáni mezi sebou navzájem válkami velmi nízké intenzity, a Evropa by měla čisté ruce. Nebo ne?

Několik malých příkladů. Indiáni, ti severoameričtí, byli ve své většině nekulturní, neuznávali homosexualitu, vegetariánství ani mražené maso a živili se povětšině lovem bizonů i pěstováním polních plodin, ale vůbec nenakupovali v Evropě. Dokonce ani čaj vypěstovaný v Indii. Bránili se přátelskému zájezdu Evropanů, kteří se usazovali v indiánských lovištích. Osadníci ovšem nepotřebovali, aby jim zoraná pole rozdupávaly statisíce negramotných bizonů, a proto je hbitě vystříleli. Není chybou Evropanů, že pak indiáni hladověli. Neměli pohrdat hamburgery, psími konzervami a evropskou kulturou.

Ostatně příroda si věděla rady i zde. Přemnožené indiánské obyvatelstvo, které povětšině stálo v cestě euroatlantickému pokroku, zvláště pak pravé víře a snad i demokracii, bylo decimováno zavlečenými nemocemi. Když nestačil přirozený vývoj, tak se mu pomohlo. Na příklad evropští kupci rozdávali některým nepohodlným indiánským kmenům pokrývky. Lidskost, že by jeden brečel dojetím. Hotový Indián v tísni. Druhý by naopak, zaplakal studem, neboť se dověděl, že ty pokrývky byly infikovány černými neštovicemi.

Ať někdo vyčítá Evropě, že nedělala pro místní domorodce, co mohla. I špiritus jim poskytla, zastaralé zbraně prodala ve vyvážených obchodech. Jedna stará flinta za kus Ameriky. Nestihla to jen s bezpilotními humanitárními prostředky a s hazard-ními hrami. Ty jsou v kurzu až dnes.

Zameškané ovšem doháníme kde tam statečně. Vždyť jen ve Vyškově, třiadvacetitisícovém městě, je těch heren přes 10. A místní vojenský prostor je vytížen přípravou různých vojáků zemí NATO na budoucí humanitární aktivity na celém světě. Však již opakovaně došlo k vzájemnému sbratření různých národností v místní posádce, jehož formou byl prý i boj na nože. Na nedaleké kótě Vítězná ve vojenském prostoru ještě dnes leží zbytky obelisku, který tam sochal jeden německý voják k oslavě porážky bolševika u Stalingradu. Civilizační pokrok má tedy stále naději.

Nebo měl snad pravdu Howard Fast v knize Konec stopy? Popisuje tam bezohledné a důsledné pronásle-dování indiánského kmene, který nechtěl uposlechnout, aby vyklidil přidělenou rezervaci, když se v ní zjistilo nějaké zajímavé ložisko? Bránil se, bránil, ale když demokratické dělostřelectvo zahájilo palbu do středu indiánské sestavy, kde byly umístěny ženy s dětmi, indiánský kmen to vzdal a uprchl. Jeho stopy končí v kanadských lesích.

Neměli by tu zpětnou vlnu imigrantů do Evropy z dřívějších zkolonizovaných zemí adsorbovat právě ty státy, které na kolonialismu staletí cizopasily?Jak Evrropané zanaášeli mkulturu

Existuje vnitrostranická demokracie?

Středa, Srpen 26th, 2015

Vztahy uvnitř politických stran i jiných uskupení bývají upřesněny stanovami. Stanovy pak vymezují nejen úkoly, ale i povinnosti jak jednotlivých členů organizace, tak jejich řídících prvků. Komunisté se – alespoň oficiálně – řídí tak zvanou vnitrostranickou demokracií. To znamená, že každý člen má v rámci stranické struktury právo vyslovovat svobodně své názory, obhajovat je a snažit se je prosadit v rámci stranického kolektivu. Myslím, že o užitečnosti takového opatření spory nejsou.

Na druhé straně však každý člen má povinnosti, mezi nimiž významné místo zaujímá nutnost respektovat demokraticky schválená rozhodnutí. Očekává se od něj, že takto přijaté usnesení (po diskusi, ve které měl každý možnost vyjádřit svůj názor) sám respektuje. A to i tehdy, když původně zastával odlišné stanovisko.

Pokud by tento princip nebyl respektován, stala by se z politické strany či jiné instituce jen jakási nezávazná debatní tribuna, něco na styl tzv. Hydeparku.

Je samozřejmé, že o vnitrostranických záležitostech se rozhoduje na stranické půdě. Je pochopitelné, že chceme pro naši politiku získat občany, vždyť služba občanům je nebo alespoň má být smyslem politické práce. Proto se s nimi snažíme o našich představách i jejich potřebách vést trvalou diskusi. Ovšem řešení případných sporů ve stranické organizaci nepatří do oblasti „práce s občany“, ale jen a jen na vnitrostranickou půdu.

Pokud bychom tyto zásady nerespektovali, vznikla by podobná situace, jako po přímé volbě prezidenta republiky. Ta část pravice, která se nesmířila s porážkou v rámci demokratického procesu prostě neuznává současného prezidenta, organizuje proti němu kampaně, často až nedůstojně, na demokraticky zvolené hlavě státu nenajde chlupu přijatelného. K čemu to vede? K ztrátě autority naší republiky ve světě. K tomu, že je zpochybňováno jakékoli rozhodnutí vlády a parlamentu, pokud se někomu v zahraničí nelíbí. Jako neuznávání suverenity ČR ve vztahu třeba k Ruské federaci, Číně a podobně.

Podobné důsledky by mělo zanášení vnitrostranických debat a případných neshod na nestranickou půdu, třeba do internetu.

Měli bychom pečlivě vážit, zda máme „svůj osobní odlišný názor či rozdílné zájmy“ promítat do vztahu k vedení a politice strany – jinde než na stranické půdě.

 

Doporučuji

Sobota, Srpen 15th, 2015

Doporučuji shlédnout video (německé, s českými titulky).

Nejhorší je existenční strach

Čtvrtek, Červen 4th, 2015

Rozhovor Haló novin s předsedou OV KSČM Vyškov Filipem Zachariašem

Filip foto

Jak se v současnosti žije občanům Vyškovska?

Kdybych řekl, že dobře, byla by to stejně zavádějící odpověď, jako kdybych uvedl, že všem špatně. Vyškovsko se neodlišuje od zbytku republiky, a proto zde nalezneme jak občany z vyšších společenských tříd, tak lidi, kteří mají velmi hluboko do kapsy a spíše přežívají, než aby žili plnohodnotný život. Jinak ve společnosti roste strach. Rodiče se bojí o bezpečnost svých dětí, ale strach je přítomen i přímo na ulicích, i když Vyškovsko nepatří k lokalitám, kde by byla nadprůměrná kriminalita. Nejhorší je ovšem existenční strach, neboť pro spoustu lidí by znamenal měsíční výpadek příjmů velké problémy, stejně jako pokažená lednička nebo nějaký další nenadálý výdaj.

V této souvislosti se nemohu nezeptat, jak je na tom Vyškovsko s nezaměstnaností, která je problémem nejen vašeho regionu, ale i celé ČR. A kde byste viděl možná řešení ke zvýšení zaměstnanosti?

Ačkoliv okres Vyškov v rámci Jihomoravského kraje patří z procentuálního hlediska nezaměstnanosti k těm lepším, tak je to samozřejmě obrovský problém, neboť za každým statistickým procentem je celá řada tragických životních osudů. Nicméně obrovský klad vidím v aktivitě zdejších obyvatel, kteří přicházejí s novými a novými nápady. Ty mají pak na zaměstnanost pozitivní vliv. Stejně tak je velmi důležitá komunikace mezi zastupitelskými orgány a investory. Zde bych rád vyzdvihl práci zástupců KSČM. Od zastupitelů obecních a městských zastupitelstev, přes krajské zastupitele až po poslance a europoslance KSČM jsou v tomto ohledu velmi činorodí. V tomto ohledu KSČM vítá každé nové pracovní místo. Je nutné ovšem podotknout, že zaměstnavatelé musí respektovat určitá pravidla, a ne se chovat stylem »buďte rádi, že zaměstnávám lidi«.

Teď ke druhé části vaší otázky. Univerzální lék na nezaměstnanost asi neexistuje – musí se jednat o celý soubor opatření. Myslím, že by měla být obnovena debata o zavedení kratšího pracovního týdne. Podle mého soudu je to logické, neboť v mnoha odvětvích automatizace pokročila o velký kus vpřed. A stroje by měly sloužit lidem, včetně zisku, který produkují a který dnes často končí v kapsách úzkého okruhu majitelů. Slova odpůrců tohoto řešení dostatečně vyvrátila realita, neboť i v České republice už k tomuto řešení některé podniky přistoupily a rozhodně je to nepoložilo na lopatky.

Jak byste zhodnotil turistický ruch ve městě? Dokáže v tomto ohledu dinopark se zooparkem konkurovat sousednímu Blansku s Moravským krasem?

Myslím, že si tato dvě místa určitě nekonkurují. Návštěvníkům bych doporučil navštívit i dinopark ve Vyškově, který zaujme jak ty nejmladší, tak jejich rodiče a prarodiče, ale též Moravský kras a další krásy jižní Moravy. Zmínil bych například zámek ve Slavkově u Brna, v jehož kasematech právě probíhá unikátní mezinárodní výstava rybích trofejí, dále každoroční rekonstrukci bitvy tří císařů, renesanční perlu, kterou je zámek v Bučovicích, ale například i unikátní papouščí zoo v Bošovicích. Za návštěvu stojí také nespočet společenských akcí, které se zde konají. Jsou to divadelní festivaly, a co se týká těch hudebních, tak Vyškov má třeba svůj vlastní majáles, v Bučovicích naleznete každoroční festival Rockové školy, který získal v okrese velmi dobré jméno. No, a chybu samozřejmě neuděláte, ani když navštívíte tradiční krojované hody, jež se konají v celé řadě obcí na Vyškovsku.

Jak hodnotíte vládnutí stávající vyškovské koalice, která se de facto po volbách v roce 2014 nezměnila? Jak spolupracuje s opozicí?

Myslím, že po volbách se žel nenaplnilo přání voličů mít ve Vyškově levicovou koalici. ČSSD dala přednost některým jiným politickým subjektům, kterým voliči jasně vzkázali, že si jejich setrvání v čele města nepřejí. Co se týká další spolupráce, tak KSČM je konstruktivní opozicí a vždy jí bude. I díky tomu s námi koalice jedná jako s partnerem, jehož připomínky a návrhy jsou reálné a odrážejí přání občanů. Jsem rád, že jsme nesklouzli ke slibování nesplnitelného, jak to dělaly mnohé jiné subjekty na Vyškovsku, které po volbách zjistily jejich nereálnost.

Obecně mne ovšem mrzí, že k volbám chodí tak málo občanů. Mnozí se potom velmi diví, koho to vlastně ve volených funkcích mají.

Jste mladý člověk. Jak jsou ve vašem okrese mladí lidé zainteresovaní do společenských témat? Zajímá je politika? Zapojují se do ní i aktivně?

Oceňuji každého, který přináší pro spoluobčany něco nad rámec svých povinností. Spousta mých známých a věkových souputníků se tak angažuje v organizaci již zmíněných hudebních festivalů, tradičního Motosrázku v Černčíně nebo tuningových srazů ve Vyškově, ale také mám přátele mezi divadelními ochotníky, kteří naší společnosti zpříjemňují život. Spousta mladých je též organizována v mysliveckých sdruženích, v rybářských spolcích nebo u dobrovolných hasičů. A kdo pochází z malé vesnice jako já, ví, že velká část kulturní činnosti leží na bedrech právě těchto společenských organizací.

Zapojení mladých lidí do politického dění je ovšem stále bohužel velmi malé, což je škoda. Podle mého soudu na tom největší díl viny mají polistopadoví politici, kteří nejen mladé, ale většinu obyvatel svými skutky od zapojení do řešení společenských problémů spíše odrazovali. Paradoxně tomuto prospěly sociální sítě, na kterých se většina mladých aktivně pohybuje. Mohou tak při vynaložení minimální energie vyjádřit svůj názor. Na druhou stranu zase částečně přicházejí o formování si názoru v kolektivu.

Se kterými největšími problémy či úskalími se musejí vyrovnávat právě zmiňovaní mladí lidé z Vyškovska? A co se s tím dá případně dělat?

O nezaměstnanosti jsme již mluvili, nicméně nezaměstnanost mladých je dnes specifický problém nejen na Vyškovsku, ale v podstatě ve značné části celé Evropy. Mladý člověk velmi často narazí na problém hned při hledání práce, a to proto, že velká část zaměstnavatelů požaduje praxi, jenomže tu absolvent školy jen velmi těžko získává, a tak se uzavírá kruh, z něhož je obtížné vystoupit.

Velký problém spočívá také ve faktu, že poslední čtvrtstoletí docházelo k dehonestaci dělnických profesí a dělníků jako takových. Je nutné si ale říci, že dnešní dělnické profese jsou velmi odborné a potřebují kvalifikované zaměstnance. Byl vytvořen a podporován mýtus, že všichni musí mít minimálně maturitu a pracovat ve službách. Realita na trhu práce nám ovšem ukázala něco jiného. Dnes jen velmi těžko podniky shání odborníky do celé řady oborů a jsou často ochotné zajistit jim nadprůměrné výdělky. Proto si myslím, že by tomuto problému velmi prospělo mnohem užší spojení škol přímo s příslušným sektorem a podniky, jež v něm působí.

Jaké akce plánuje OV KSČM Vyškov v nejbližší době? Na co byste občany prostřednictvím našeho deníku pozval?

Plánujeme se zúčastnit celé řady akcí – jak pořádaných KSČM, tak občanskou veřejností. Určitě se komunisté okresu Vyškov zúčastní každoročního setkání na moravsko-slovenském pomezí v srpnu letošního roku v Tvrdonicích, mladí členové pojedou také na setkání mládeže, které se již několikátým rokem koná v táboře Zouvalka kousek od Brna. Já osobně také průběžně pokračuji s besedami o Číně, kde jsem dvakrát pobýval. Během těchto besed jsem navštívil celou řadu knihoven, společenských center nebo domovů pro seniory. V rámci toho se snažím zároveň poznat obce, kde besedy probíhají, nebo navštívit zastupitele za KSČM a základní organizaci, aby docházelo k dalšímu prohlubování vztahů s okresním výborem. Na každou besedu nebo jinou akci je vždy upozornění na webových a facebookových stránkách OV KSČM Vyškov, takže bych doporučil čtenářům, aby je sledovali.

Důležité ovšem je, že se členové OV KSČM Vyškov účastní akcí, kde nemusí být pořadatelem přímo OV, ale kde svou práci mohou zviditelnit. V tomto ohledu je důležitá spolupráce s občanským sektorem. A jeden příklad za všechny – já osobně se například zúčastním oslav výročí založení SDH Bučovice, ale budou tam i další členové KSČM, neboť jsme tuto akci i finančně podpořili. Stejně tak jsem rád, že se členové účastní akcí zaměřených na ochranu životního prostředí či jako spolupořadatelé dalších kulturních akcí.

V poslední době jsem sledoval akce, které jste pořádali – od manifestace proti průjezdu amerického konvoje přes květnové oslavy, a přišlo mi, že vše proběhlo s velkým úspěchem a větší účastí občanů než na mnoha jiných místech v republice. Jaký je recept na úspěch vámi pořádaných akcí?

Těší mne, že lidé v uplynulém půlroce měli zájem o akce, které pořádal okresní výbor. Při pořádání jakýchkoliv akcí je důležité jim dát obsah, který bude pro občany přitažlivý. A ten jim můžete dát jen tehdy, máte-li o občany a jejich starosti zájem. Stejně tak má obrovský vliv samotná připravenost události – včetně její prezentace, aby lidé vůbec věděli, že se pro ně něco připravuje, což samozřejmě nemám na starosti jen já, ale celý tým lidí, kterým patří obrovské díky. Naším cílem je totiž, aby se k nám občané vraceli, a to udělají jen tehdy, bude-li se jim naše akce líbit, nebo je určitým způsobem bude naplňovat. Pak máte vlivy, které neovlivníte, takže pokud například děláte akce pod širým nebem, musíte počítat též s nepřízní počasí, která má na účast vždy velmi vysoký vliv.

Blíží se jubileum 600 let od upálení mistra Jana Husa. Co v tomto ohledu plánujete a jak vy osobně hodnotíte osobnost tohoto reformátora a myslitele s odkazem směrem k dnešním dnům?

Myšlenky velkých osobností, kterou Jan Hus bezpochyby byl, se poznají tak, že nepodléhají zubu času. Když jsem se poprvé seznámil s učením mistra Husa, běhal mi přímo mráz po zádech, neboť na své aktuálnosti neztratily jeho myšlenky ani po několika staletích vůbec nic. Velmi důležité je, že tyto myšlenky oslovují občany napříč generacemi.

Spoustě lidí vyvstalo na mysli učení Jana Husa v souvislosti s tzv. církevními restitucemi, neboť současná církev se chová přesně tak, jako před několika staletími, kdy zájem o majetky několikanásobně překračoval zájem o lidi. Je důležité ovšem rozlišovat mezi institucí církve a věřícími – i to už Hus učinil, a proto jsou Husovy myšlenky často oblíbené i mezi řadovými katolíky. Lze jednoznačně říci, že Hus byl obrovsky silná osobnost se sociálním cítěním a velkou morální integritou. A pak za to, že hlásal slovo Boží, byl římsko-katolickou církví, jež měla dělat to samé, upálen.

Jak byste oznámkoval dosavadní rok a půl koaliční vlády České republiky? A co byste Sobotkově kabinetu nejvíce vytknul?

Měl jsem možnost pana Sobotku poznat v době, kdy hrozil zánik osmiletého gymnázia v Bučovicích, při jehož záchraně jsem se tehdy aktivně angažoval. Mimochodem sám Bohuslav Sobotka je stejně jako já jeho absolventem. V době, která nastala po pádu vlády Petra Nečase, na niž bude spousta obyvatel ještě dlouho vzpomínat, neboť se v mnoha případech negativně promítla na jejich životní úroveň, jsem věřil, že ČSSD může být alespoň zčásti moderátorem napětí ve společnosti. I přesto, že přišlo určité zklidnění ve srovnání s kabinetem Petra Nečase, spousta slibů nebyla naplněna. Naděje, kterou voliči vložili do rukou ČSSD a hnutí ANO, se v reálné činy nepřetavila a v poslední době je opět spousta občanů zneklidněna. Vůbec se neřeší otázka již zmíněných tzv. církevních restitucí, které ještě vnesou spoustu problémů do celé řady oblastí, nedošlo k zásadní úpravě daňového systému a vidíme také znovuobnovení snah zavedení poplatků ve zdravotnictví. Zdá se mi, že Andrej Babiš začal mnohem více sledovat své zájmy než zájmy občanů, kterými se tak rád před volbami oháněl.

Na závěr dovolte otázku týkající se výhradně vaší osoby. Co nejraději děláte ve volném čase? A kolik volného času vlastně máte?

Je pravdou, že v poslední době volného času příliš nemám (smích). Nicméně snažím se jej využít k setkáním s přáteli, případně k aktivitám fyzického rázu – vzhledem k tomu, že sedavé zaměstnání má negativní vliv na kondici. Minulý víkend jsem třeba sekal trávu a s přáteli sledoval MS v hokeji. Rád si také přečtu pěknou knihu – oblíbení jsou u mě francouzští naturalisté či ruští realisté, avšak nyní ve zkouškovém období musím dávat přednost odborné literatuře.

Rozhovor vedl Petr Kojzar

ŠTAFETA GENERACÍ

Sobota, Leden 31st, 2015

Dnes mne zaujal  článek Filipa Zachariaše v Haló novinách. Zajímavé zamyšlení nad vztahem mladých k seniorům. Zajímavé a pravdivé. Protože jsem se svého času o podobném tématu uvažoval na jiném místě a z jiného úhlu pohledu, vkládám tento článek, kdysi hojně kometovaný na webu Pište povídky.

Bible vyzývá vzdávat úctu rodičům. Cituji: „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi!“

Jistě správná výzva, byť nebyla originální ani v době svého údajného převzetí od Hospodina, ani jindy. Všechny civilizované společnosti si vážily a většinou i dnes váží „svých rodičů“, tedy ne jen otce a matky, ale celé generace starých. Východní morální zásady byly a jsou dokonce k rodičovské generaci ještě citlivější. Do značné míry je vztah k odcházející generaci jedním z charakteristických rysů lidskosti a vyspělosti.

Takže nejde jen o rodiče. Lidstvo se již dávno rozvrstvilo tak, že různí jeho členové zajišťují jednotlivé potřeby celé společnosti i jejích jednotlivců. Dnes nikdo rozumný nemůže prohlásit, jak jsem před lety slyšel od známého mladého muže, že on nikoho nepotřebuje, on prý se o sebe dokáže postarat sám. Starat se podle svých možností? Samozřejmě, ale sám na to dnes nestačí nikdo. Musí k tomu i ostatní vytvářet příznivé podmínky.

Blahoslavení prostomyslní! Podobným omylem, že nikoho nepotřebují, trpí velmi mnoho z těch, kteří „jsou úspěšní“, ale také namyšlení. I v té nejprimitivnější společnosti existovala dělba práce, bez které by ani jednotlivec, ani skupina nepřežili. Což teprve dnes![1] Pokud si nějaký „úspěšný“ (poctivec i tunelář) myslí, že třeba popelář, který pomáhá zajišťovat v místě bydliště pořádek a hygienu, je pro společnost méně potřebný než on sám, klame sám sebe. Potřební jsme všichni. Vždyť k tomu, aby kdokoli mohl zastávat významné pracovní postavení, nezbytně potřebuje vedle osobních předpo-kladů nejen zmíněného popeláře, ale desítky a desítky dalších, často zdánlivě bezejmenných pracovníků. Kdysi dávno, když se chlapi u nás v dílně bavili o paní doktorové a její služce, došli k závěru, že paní může být Paní jen proto, že služka za ni vykoná mnoho z té práce, kterou domácnost vyžaduje. Tátův kamarád Franta to dokonce (dostal od mé mámy vyhubováno, prý „kazíš kluka“) s ironií upřesnil, že ta služka je šťabajzna, takže dokáže být užitečnější než její panička i pro pana doktora. No nevím, zda jsem tomu porozuměl, ale máma mne tehdy vyhnala sbírat klásí. Tak svět odplácí dětem pozornost, když se chtějí poučit z diskuze dospělých! Zkrátka každý, i ten sebeméně úspěšný pracující, si zaslouží, aby mu společnost ve stáří vytvářela příznivé podmínky života. Však si je svou prací, výchovou dětí i daněmi předplácel.

Později, to už jako předospělý, jsem slyšel jiného mladíka uvažovat, že prý „když chtějí rodiče mít děti, je to vlastně jakési sobectví“.

A jsme opět u té úcty k rodičům.a u štafety generací. Odevždy se rodily děti, aby časem převzaly štafetový kolík života i povinností od svých rodičů. Ovšem stejně odevždy rodiče pracovali a starali se o výživu a výchovu dětí, aby tu štafetu byly jednou schopné převzít. Všechno, co stará generace – a prošlo jich jen v historické době několik stovek – vytvořila, obhájila, vylepšila, sloužilo těm, kteří se na převzetí povinností vůči jiným teprve připravovali. Ti nastupující často (a bylo tomu tak i s mou generací) nebyli spokojení, kam až s poselstvím věků došla generace rodičů a prarodičů. Když však tíha „nést vzkazy potomkům“ dolehla na nás, tehdy mladší, pochopili jsme, že ne sobectví, ale obětavost a někdy i sebeobětování bylo třeba, abychom byli tam, kde jsme dnes. Ať se nám to třeba i nelíbilo, nebylo to snadné a nebylo to zadarmo.

Dnes ti, kteří štafetu přejímají po nás a jsou často doslova popichováni proti odcházejícím seniorům (pro-tože je prý „musí živit“, jak často předhazují medialisté), budou také vychovávat novou generaci i za cenu mnoha obětí a uskrovňování se. Protože jinak…

Jinak skončí život společnosti. Ne proto, že by si stárnoucí nemohli na stáří dost nakřečkovat, aby dožili. Ale proto, že jinak nebudou mít komu tu štafetu předat

Využiji okřídlená slova Jeana Effela z jeho slavného filmu a knihy Adam I. a jeho jediná, která vložil do úst Hospodinovi vyhánějícímu Adama s Evou z ráje: „Milujte se a množte se!“

Tedy nejen to dnešní v lepším případě „milujte se, co to dá“, ale bacha na následky! Nezapomeňte použít pilulku a kondom!

Jinak štafeta končí.

[1] Snad mi prominete pokus o trpký úsměv. Dokonce ani bezdomovec se nemůže považovat za zcela nezávislého. Nebýt jiných lidí, kde by v popelnicích nacházel „mnohé nezbytné“?

Ale nebyla šunka…

Čtvrtek, Březen 21st, 2013

Před časem si mi přítel stěžoval, že jeho vnuk nemůže sehnat zaměstnání. jezdí prý po okrese od firmy k firmě, peníze na cestu mu dává matka, ale stejně je dál bez práce.

V tu chvíli mu skočil do řeči třetí člen naší skupinky: „Ale nebylo za komunistů co žhrat!“ Taková nepřiměřená reakce – jaksi mimo téma – vyvolala u nás úsměv. „Ale, milý pane, přece jsme všichni tři hodili nakupovat tady do Jednoty, kde je dnes restaurace, tak nevykládejte, že nebylo co jíst.“ nenechal se vyvést z míry a reagoval znovu nazlobeným hlasem: „Ale nebyla šunka!“

Co na to říct? Chtělo se mi odpovědět trochu zjednodušenou větou, že pokud už ta šunka byla, byla to opravdu šunka. Ale zaťatého antisocialistu nepřesvědčí ani skutečnost. Také jsem proto nepřipomněl, že když jsem si koupil obyčejný šunkový salám, byl kvalitnější než dnes některé ty šunky. Kde není ochota slyšet pravdu na obou stranách, nemá žádná diskuze smysl.

Dnes jsem si přečetl na Novinky.cz takovýto nadpis:

Masokombinát v Polsku mlel do klobás zdechliny

No vida! Dnes je šunky dost. A masa ze zdechlin tu a tam také.

Nastávají zlé časy – Nečasi!

Sobota, Únor 23rd, 2013

Když nejneschopnější z dosavadních ministerských předsedů Nečas vyjádřil v Bavorsku lítost mimo jiné nad tím, že Československo po roce 1945 zbavovalo sudeťáky občanství, projevil buď hlubokou neznalost nebo odpornou lhavost.

Bývalí čeští Němci se totiž sami rozhodli po Mnichově pro říšské občanství! Podle tehdejších zákonů tak přestali být občany ČSR. Zbytek Němců v protektorátu udělal stejný krok po březnu 1939. Proto v roce 1945 a 1946 nevysídlovala republika své, československé občany, ale říšské Němce. Mnozí z Němců tehdy znovu československé občanství požádali, ale pokud nebyli nacisty šikanováni nebo se nepodíleli na protinacistickém odboji, ve většině případů byla jejich žádost zamítnuta.

Další věcí je, že Němci svou okupací a vyvoláním války způsobili naší republice obrovské škody, které nikdy neuhradili. Vyvlastnění německého majetku bylo důsledkem nacistických hrůz a válečných škod. Navíc bylo v tak zvané Pařížské dohodě, která byla základním předpokladem pro začlenění Německa do západoevropských struktur a posléze do NATO. V této dohodě se německo zavázalo nepožadovat náhrady spojené se závěrem světové války.

Když už pan Nečas leze sudeťákům do nevoňavých míst, ať k tomu nepřibírá i české občany! Nikdy si od nich k podobnému nespravedlivému snažení souhlas nevyžádal.

DVAKRÁT PROTITOTALITNÍ ODBOJ

Pondělí, Leden 28th, 2013

Znal jsem dobře dva případy odbojářů. Povyprávím o nich, abych historii nepřipravil o příběh z období, které bylo pro naši zem velice významné i problematické. Tak postupně.

Prvním odbojářem byl důstojník ještě z první republiky. Nesmířil se s nacistickou okupací a spolu s dalšími uprchl z protektorátu. Složitou a nelehkou cestou prošel z polského legionu přes internaci v Sovětském svazu, přes jižní Francii, která právě prohrávala válku s hitlerovci, až do Velké Británie. Tam absolvoval speciální výcvik a v roce 1944 spolu s naší obrněnou brigádou byl nasazen do bojů v Dunkerque. Tam ve funkci velitele dělostřeleckého oddílu plnil nelehké bojové úkoly (však za osobní statečnost při záchraně zraněného druha dostal válečný kříž 1939; byl to jeho již druhý válečný kříž).

Vrátil se do republiky s vítěznými vojsky, absolvoval úspěšně válečnou školu (ročník slovanské družby) a pracoval jako vojenský pedagog.

Jak se bohužel v té době dělo až příliš často, jako důstojník ze západního odboje byl z armády vyhozen a zanedlouho dokonce „na dva roky určen do tábora nucených prací za to, že se (prý) stýkal s živly státu nepřátelskými“. Sice se o těch živlech dověděl až po mnoha letech (při zadržení jednoho ozbrojeného agenta, který přešel naše hranice, se prý našla i adresa našeho odbojáře). Nespravedlnost si už vyžádala své, ačkoliv náš odbojář o agentovi ani nevěděl.

Život v táboře nebyl žádné peříčko. Nicméně po půldruhém roce byl tábor rozpuštěn se zdůvodněním, že si tam protistátní intrikáni (byli souzeni a odsouzeni v inscenovaném procesu!) chtěli připravit kádry, až se uchopí moci.

Následoval nelehký život. Od manuální práce v cihelně přes podružnou kancelářskou práci, až se svými schopnostmi konečně prosadil a pracoval v Okresním stavebním podniku jako vedoucí dopravy. Byl sice rehabilitován v roce 1961, avšak jednalo se o rehabilitaci spíše jen morální. Náhradu za nezaviněná příkoří neobdržel žádnou. Je to smutný příklad selhání socialistického zřízení a komunistické vlády. Oprávněně dodnes na tento a podobné excesy doplácí pověst socialistické společnosti, která již z teoretické podstaty má být svrchovaně spravedlivá.

Dokonce i po roce 1989, když jako ostatní v podobné situaci požádal o rehabilitaci, mu bylo sděleno, že „nejprve musíme rehabilitovat ty soudně odsouzené, což se vás netýká“. Avšak trapasům, teď už nezaviněným komunistickým režimem, nebyl konec; následné jmenování generálem zůstalo totiž několik roků v šuplíku. Zřejmě některý reaktivovaný měl strach z konkurence.

Nakonec vše dobře dopadlo. Pokud může být takto opožděná náprava postačující, dočkal se jí.

Druhý případ je jednodušší. Řemeslník, který v době okupace pracoval v říši na různých místech (byl i zraněn při leteckém bombardování), se do skutečného, protinacistického odboje nezapojil. Snad ani neměl příležitost. Jinak to však bylo po válce. To byl naopak aktivní dost. Již v době boje proti združstevňování byl napojen na odbojáře, kteří „statečně zapalovali stohy“ zakládaných družstev, čímž ožebračovali nejen tato družstva, ale především jejich pracující členy, případně důchodce. Doplňme, že ty hořící stohy ochudily i jeho staré rodiče.

V místě, kde bydlel v domku přiděleném jeho rodině továrnou (pracoval v ní jako klempíř; na pracovišti s vlaječkou vzorného pracovníka), se vytvořila gehlenovská protistátní skupina a on se do ni zapojil. Měl prý být připraven, jakmile začne válka (třetí světová se tehdy čekala), se zbraní zabránit dělníkům, aby se dostali ke svým zbraním do továrny, kterou měli chránit. Skupinu odhalili a odsoudili. Náš sledovaný dostal čtyři roky vězení. Žádný med. Čtyři roky v příbramských dolech a doma rodina s minimálními prostředky.

Když se vrátil domů, vyčítal své sestře a jejímu manželovi (dodejme pro úplnost, že členu KSČ, proti které dotyčný „odbojář“ byl ochoten použít zbraň), že finančně nepodporovali jeho osamělou manželku s třemi dětmi. Ta měla opravdu život nelehký. Jenže sestra s mužem nebyli žádní boháči a měli své rodiny (nemluvě o tom, že se v názorech s naším „statečným“ odbojářem neshodovali). Pomáhali tedy raději nákupem potřebných věcí (jako oblečení) pro tři malé holčičky, jejichž táta byl v kriminále.

Po devětaosmdesátém byl tento odbojář na koni. V Konfederaci politických vězňů vyvíjel aktivitu a jedině si stýskal, že mezi sebou nemají osobnosti. Proto agitoval, aby se první a skutečný odbojář – a teď již generál – k nim přidal. Nedočkal se, protože (necituji přesně, ale tak jsem já odbojářova slova pochopil) konfederace by se jen a jen mstila a tlačila na výnosná místa, ale o podíl na spravedlivém uspořádání společnosti zájem nemá.

Utekl nějaký rok. Oba moji známí již nežijí. Ten první byl pro mne vždy vzorem a často jsem se před ním cítil provinile za to, jak s ním náš komunistický režim zacházel. Vzpomínám na něj s úctou a s trochou výčitek svědomí, protože jsem byl dle své vojenské profese součástí toho systému, který mu ublížil.

Jinak to bylo s tím druhým. Když už také nebyl mezi námi, byl zveřejněn opět nějaký seznam, tentokrát spolupracovníků StB.

A tam jsem si černé na bílém mohl přečíst, že ten statečný „třetí odbojář“, odsouzený sice tvrdě, ale za konkrétní trestný čin (spolupráci se zahraniční rozvědkou a přípravu k použití zbraně proti případným obráncům republiky), byl agentem Státní bezpečnosti v Ostravě (číslo svazku atd.).

Já jsem si tehdy vzpomněl na případ z války. Tehdy tento „třetí odbojář“ přijel na dovolenku z totálního nasazení – byl zraněn – a měl krásný zelený svetřík, na jehož rukávu byl našit známý totenkopf – odznak SS.

Říká se, že život tropí hlouposti. Kéž by je tropil jen život a ne konkrétní lidé. A nejen hlouposti, ale aby netropili ani takové lumpárny, kterými byl postižen nevinný, poctivý a obětavý účastník II. odboje, zatím co problematický agent StB s trestem za protistátní a tím i protikomunistickou aktivitu málem triumfoval.