Archive for the 'Ze Zpravodaje' Category

Važme si výsledků poctivé práce

Pondělí, Duben 28th, 2014

Vždy 1. května si připomínáme, že práce je zdrojem hodnot, které umožňují společnosti vytvářet příznivé podmínky pro život občanů.

Ne všichni mají stejný pohled. Mnozí se na práci a její výsledky dívají svrchu, ačkoli se sami na hodnotách vytvářených a reali-zovaných pracujícími přiživují. Dokonce někdy i trochu pohrdavě hovoří o workoholicích, tedy lidech propadlých práci jako o nějakém fuj. Nevadí jim, když propadnou mamonu, ale práci?

Nedávná světová bankovní krize prokázala, že se moderní kapitalismus nezaměřuje ani tolik na zajištění podmínek života celé společnosti, jako spíše na spekulativní zbohatnutí. Jak je možné, že třeba za položení každé jedné cihly (příklad) se odvádí daně – DPH – za práci i od kupujícího, zatímco za milionové a miliardové zisky z pouhých mezibankovních spekulací se daně neplatí? Jak je možné, že bohatí si neváží dříve vytvořených hodnot, jakmile jim nenesou dostatečně vysoký zisk? Proč je pro spekulanta výhodnější poskytnout lichvářskou půjčku s rizikem, že bude plnění vymáhat exekutorem, místo toho, aby volné prostředky investoval do pracovních míst? Možné je to proto, že z práce má nižší zisk než ze spekulace. Proč dnes i v naší zemi vznikají tzv. brownfields, tedy opuštěné a chátrající podniky, které dříve prosperovaly? Proč je možné, aby dříve vybudovaný hotel Praha, který sloužil pracujícím z venkovských oblastí, aby v rámci rekreace lépe poznali Prahu, byl zbořen s tím, že na jeho místě naroste nějaký další superkšeft či dokonce prodejní centrum – byť je takových u nás víc než ve většině zemí světa? (Zdůvodnění, že byl přepychový, že by se dnes nevyužil, je k smíchu. Nebo vlastně ne. Pro pracující by byl dnes drahý a nedostupný, pro ty, co jsou za vodou, by nebyl dosti nóbl.)

Prostě je to tak. Dnes se prosazuje kult bohatství a bohatých, práce je nezbytnost jen pro ty „neúspěšné“. Pokud ji seženou.

Je na občanech, aby si tuto skutečnost uvědomili a pečlivě zvažovali v každých volbách, komu dávají důvěru. Zda těm, co si zřizují sídliště korupčních milionářů, nebo těm, kteří svou prací hodnoty nezbytné pro život občanů tvoří.

Co přinese tzv. druhý důchodový pilíř?

Středa, Říjen 17th, 2012

Ještě nebyl definitivně schválen zákon umožňující vyvést část důchodové pojistky do soukromých pojišťoven a již byla naplno spuštěna nalejvací reklamní kampaň různých uchazečů o miliardy z důchodového účtu.

Svědčí to jednoznačně, že bankovní chrti zmerčili tučnou kořist a vyběhli za ní, ačkoliv ještě není tutovka, že návnada vyběhne z úkrytu. Již i na sociálních úřadech reklamy lákají, vyúčtování Telefonika doplňuje důchodovou reklamou.

Inu, bude to – pokud bude – obrovský zisk s minimálním rizikem.

Nejprve, co přinese těm, kteří se do něj zapojí;

* drahý nábor a drahou reklamu pojišťovacích společností, což ovšem musí zaplatit pojištěnci ze svých odvodů;

* od okamžiku přihlášení se povinné zvýšení odvodů na důchodové pojištění, povinné zapojení až do odchodu do důchodu;

* zvýšené riziko, že při odchodu do důchodu nebude mít pojišťovna z čeho platit. Četné příklady ze zemí, kde podobné pojištění existuje již dlouho, jsou včasným varováním před takovým nebezpečím (Viz ENRON v USA a další, ale i u nás třeba VIVA a jiné.);

* možné zvýšení důchodu, ale jen o částku, kterou si v pojišťovně uložili navíc, nad běžné procento odvodů;

* zahraniční zkušenost uvádí, že náklady na provoz pojišťovací společnosti jsou až několikanásobně vyšší (tedy o ně se snižuje později vyplacená částka), než je tomu u státního pojištění;

* zkušenost ukazuje, že inflace je často vyšší než údajné zhodnocení vložené částky. Takže důchodce dostane reálně méně, než kolik vložil dané soukromé firmě;

* zpravidla nižší zhodnocení vloženého pojistného, než je tomu u solidárního státního systému, kdy se důchody vyplácejí z aktuálních odvodů, tedy odpovídají mzdám, které vzrostly inflací.

Co přinese nezapojeným občanům;

* sníženou možnost státu zohlednit solidaritu v důchodovém pojištění;

* snížení pocitu odpovědnosti pravicových představitelů za zabezpečení občanů ve stáří;

* nákladnou oblbovací kampaň soukromých pojišťoven, aby obalamutily lidi a získaly co nejvíc pojištěnců. Jako by nebylo všemožných lží ve veřejném prostoru už dnes až příliš!

Co přinese důchodovým soukromým pojišťovnám;

* zajištění klidného a pojištěnci finančně bohatě dotovaného života po desetiletí;

* podstatné zisky, které budou hrazeny z peněz, co si pojištěnci budou povinně po desetiletí ukládat a které umožní „podnikatelům v důchodovém pojištění“ život v bohatství.

Máme přece zkušenosti se zdravotními pojišťovnami. Místo toho, aby se všechny prostředky, které stát od občanů získá ke krytí potřeb v dané oblasti, využily právě pro občany-pojištěnce, rozmělní se na řadu dílčích. Společnosti, které si údajně konkurují, ve skutečnosti tyjí z peněz určených na jiné účely.

Vnitrostranická demokracie

Sobota, Říjen 8th, 2011

Naši protivníci a nepřátelé se tváří, jako by jen oni byli demokraté, zatímco KSČM je prý nedemokratická. Mnohdy (většinou) je skutečnost právě opačná. Jak mohou mluvit o své demokratičnosti, když násilím prosazují v parlamentu protilidové zákony, s nimiž podle spolehlivých průzkumů nesouhlasí čtyři pětiny občanů?

Ono je to ovšem s demokracií uvnitř stran složité. Jedna věc jsou papírové zásady, druhou je praktická politika. Komunistické strany se mají řídit principy demokracie vyjádřenými dvěma prvky. Vnitrostranická demokracie znamená, že každý člen, každý článek strany se podílí (nebo má podílet) na posuzování připravovaných politických kroků. Je-li však na takovém podkladě přijato stranickým orgánem rozhodnutí o stanovisku, je toto stanovisko závazné pro všechny. Od této chvíle pak nastupuje demokratický centralismus, který znamená, že většinově přijaté rozhodnutí – na libovolném stupni – je závazné pro každého straníka dotyčné části strany. Kdykoliv v minulosti došlo k porušení těchto principů, strana a jí řízená společnost na to tvrdě doplatila. Jen si připomeňme heslo o „kůlu v plotě“, vystihující v osmdesátých letech izolovanost vedení strany nejen od občanů, ale i od základny strany – členů.

Zkušenosti slouží k tomu, aby v další činnosti k podobným chybám nedocházelo.

 

Z dubnového Zpravodaje

Středa, Duben 20th, 2011

Slavit práci?

Každý rok si většina světa připomíná Svátek práce. Menšina ovšem tento svátek v dobrém případě spíše zamlčuje, v horším pomlouvá.

Ti, kdož slaví, vzdávají tak čest práci jako zdroji nových hodnot, zdroji poctivé obživy lidstva. Připomínkou také vzdávají dík generacím, které musely obětavě bojovat za to, aby práce byla svobodná (ne otrokářská, ne nevolnická, ne vydřidušská), aby pracující za odvedenou práci získali přiměřenou odměnu (už bible praví, že „hoden je dělník mzdy své“). Ačkoli ani dnes nedostane zaměstnanec za práci mzdu přiměřenou, nemluvě o tom, že občas nedostane žádnou (zkrachuje-li, často výhodně pro sebe, šéf). Sociální demokracie 19. století burcovala dělnictvo, aby své zájmy hájili všemi prostředky. Díky soustavnému tlaku pracujících a jejich vedení (odbory a sociální i komunistické strany) se většina světa podrobila a prosadila se v ní osmihodinová pracovní doba, nárok na dovolenou, důstojnější pracovní podmínky, zajištění v nemoci a ve stáří atd. Dnes je ovšem spíše opačný trend. Bohatí nejsou ochotní se s pracujícími spravedlivě podělit o to, co práce zaměstnanců vytvořila.

Kapitalismus – a ten náš zvláště – je ovšem mnohem ohleduplnější k bohatým než k lidem práce. Spekulací lze zbohatnout ze dne na den – ovšemže to někdo musí zaplatit. Vydělá spekulant, zaplatí to nízkými mzdami, obtížností pracovních podmínek, často bídou a zdravím ten, kdo se na tvorbě hodnot přímo podílí (ať dělník, vynálezce, pedagog …). Bohatec nepustí zbytečně ani chlup, vláda šetří pro bohaté na chudých, tak, občánku, starej se o sebe!

Vyprávěla mi známá sekretářka: „Budu se rozvádět. On ten můj je pořád opitý, samá děvka, ale vydělávat, to on umí. Tak se mi nedávno pochlubil, když ho napadl nějaký „tvůrčí nápad“ a zvedl na pět minut telefon: „Právě jsem vydělal 100 000 korun, tak co bys ode mne ještě chtěla?“

Pro takové „úspěšné“ zbohatlíky je nepochopitelné, že někdo by chtěl mít vedle sebe poctivého, pracujícího a nikoho neokrádajícího partnera.

Beseda s velvyslancem Venezuely

Ve středu 6. dubna ráno zavítal do Bučovic velvyslanec Bolívarovské republiky Venezuela pan Victor Julián Hernández León. Po přivítání na náměstí vyrazil přímo do budovy bývalého kina Brigáda, kde už na něj čekala „smečka“ studentů OA Bučovice a Gymnázia Bučovice. Velvyslanec v úvodu pohovořil zejména o přírodních podmínkách své země a nezapomněl se vrátit ani do historie. Několikrát citoval národního hrdinu nejen Venezuely, ale i jiných latinsko – amerických zemí, Simona Bolívara. Vyvrátil též obecně zažitou tezi, že největšími zásobami ropy disponují Spojené arabské emiráty. Prostor pro dotazy byl dán také studentům, které zajímala problematika znárodnění rafinerií, které proběhlo v roce 1975, ale i například typické národní jídlo této země, či jak to vypadá s kinematografií. Zmínil se též o složitostech a problémech své země, které se snaží ovšem účinně řešit. Pro mnohé bylo například překvapením, že za vlády Huga Cháveze se zněkolikanásobil počet míst na vysokých školách (z 450 tis. v roce 1999 na dnešních asi 2,4 mil.). Kapitál plynoucí ze znárodněných ropných společností slouží především pro sociální politiku státu. Na konec snad několik čísel (týká se období vlády Huga Cháveze):

* Nezaměstnanost se snížila z 11,3 % na 7,8 % (nižší než v ČR!) * Během celé dekády se podařilo snížit procento domácností žijících v chudobě o 39 %, a těch žijících v extrémní chudobě o 72 % * Celkový dluh vlády se snížil z 30,7 % HDP na 14,3 % HDP, atp.

(Údaje převzaty z Center for Economic and Policy Research – Administrativa prezidenta Cháveze v 10 letech: Ekonomické a Sociální indikátory, 2009, Washington D.C.)

Za pořadatele: Filip Zachariaš, předseda Studentského senátu Gymnázia Bučovice a člen Klubu mladých při našem OV

Nevratnost

Ve většině zemí Evropy přikročily vlády po druhé světové válce k vyvlastnění – zestátnění rozhodujících oblastí ekonomiky, především bankovnictví a těžkého a zbrojního průmyslu. Mnohé země přijaly významná opatření v oblasti zajištění občanů v nemoci a stáří a v případě nouze. V tomto směru byly nejdůslednější státy, které dostaly název lidová demokracie a posléze se změnily v socialistický stát. Nejdůslednější byly i přesto, že nebyly nejbohatší, spíše naopak. Ty bohaté, vesměs dřívější koloniální země, ovšem musely svému obyvatelstvu poskytnout alespoň srovnatelné zajištění, a protože byly bohaté, občas i zajištění dokonalejší.

Pak šla léta. Ty chudší – socialistické – státy se snažily, vlastně jejich občané a vlády, aby se život stále zlepšoval, a tomu podřídily i organizaci výroby a celého společenského života.

Dřívějším bohatcům se ovšem nelíbilo vyvlastnění, a to ani tehdy, kdy dostali náhradu. Ono provozovat takovou banku bylo a je trvale výnosné, zatímco jednorázové odškodné (pokud vůbec bylo poskytnuto) je holt jednorázové.

Potom – řečeno s klasikem – čas oponou trhnul a změnil Evropu. Nespokojenost lidí v socialistických zemích s celou řadou nedostatků vyústila v hnutí „za nápravu“, které proběhlo úspěšně v tom smyslu, že se společné vlastnictví zprivatizovalo. Noví vlastníci – tvrdilo se, že budou lepšími hospodáři než stát – ovšem nemysleli na spoluobčany, ale na svá bankovní konta. Důsledek se dostavil. Zatímco těm z poválečného období se vytýkalo, že kradli a devastovali, ti noví vlastníci se chlubili velkými pokroky. Mimo jiné i tak zvanou nevratností změn, tedy nemožností vrátit do majetku států to, co bylo zprivatizováno. A hle, ukázalo se, že to, co vynáší soukromníkovi nedostatečně, se buď zruší, nebo významně zdraží. Najednou občané zjistili, že voda už není „za hubičku“, ale je to drahocenná a pro některé i obtížně dostupná surovina. Prokázalo se, že řada podniků nevynáší soukromníkovi dostatečně, a proto dostali zaměstnanci výpověď. Přece nechcete od soukromého vlastníka, aby se dřel za pár burů. To si mohl dovolit jen stát.

A tak občané zjišťují:

* Zatímco dříve byl nedostatek pracovních sil a nikdo se nemohl vymlouvat, že nesežene práci ke své obživě, najednou se statisíce lidí staly přebytečnými a šla jedna řeč, že se jim nechce dělat.

* Zatímco dříve bylo zdravotní zabezpečení bezplatné (protože všichni byli zaměstnáni a ze své mzdy odváděli daň, která pokryla náklady zdravotnictví), dnes chybí peníze, aby mohli být zaměstnavatelem (i když je jím dnes někdy náš kapitalistický stát) slušně placeni.

* Zatímco dříve bylo nejen bezplatné školství, ale i školní pomůcky a učebnice, dnes se stále zvyšují nároky na hrazení vzdělávání a připravuje se na vysokých školách školné. Studovat dnes může každý, kdo chce, má-li peníze, a to až do té míry, že ani nemusí mít schopnosti. Však soukromé školy (a někdy nejen ty) mají větší zájem na počtu studentů než na kvalitě jejich přípravy.

* Zatímco dříve byl nedostatek bytů, i když se každoročně většinou ze státních a podnikových prostředků postavily desítky tisíc bytů nových (v nichž bylo nájemné dostupné i pro ty nejméně kvalifikované pracovníky), dnes jsou desítky tisíc bytů neobsazeny, ačkoliv máme tisíce a tisíce lidí bez domova nebo bydlících v přeplněných bytech, protože na vysoké a dále se zvyšující nájemné mnoho rodin nemá prostředky. Ovšem na druhé straně se již dříve postavené byty mohou vylepšovat, zateplovat a podobně a ti nejbohatší si staví i ověžičkované paláce ve vznikajících panských ghettech.

* Zatímco dříve si lidé šetřili na budoucí potřeby a stát poskytoval úroky převyšující inflaci (tehdy vcelku nevelkou), dnes se šetření nevyplatí, protože banky poskytují jako úroky spíše výsměch (a ještě státem zdaněný), který ani zdaleka nepokryje inflační znehodnocení úložek. Naproti tomu se rodiny zadlužují, aby si mohly pořídit potřebné věci, byt a podobně (což ovšem je silně podporováno opravdu nepřebernou nabídkou všemožného zboží a služeb).

* Zatímco dříve si úpravou volebních zákonů zajišťovala vládu předchozí skupina zvaná Národní fronta, ve které měla rozhodující úlohu a postavení Komunistická strana Československa, a případnou opozici „nepustila ke korytům“, dnes si dvě tři vedoucí kapitalistické strany zajišťují vhodnými volebními zákony totéž (a nejen třeba v posledních volbách v Praze). Podstatný rozdíl je jen v tom, že občané mají dojem, že si volí mezi různou koncepcí, třeba ODS a ČSSD.

* Zatímco dříve byla naše armáda připravována k obraně naší republiky, dnešní armáda je určena (a občany placena) k tomu, aby pomáhala USA, potažmo jejich skutečným vládcům krotit neposlušné státy kdekoliv na Zemi.

* Zatímco dříve odcházeli občané do důchodu ještě ve věku, který umožňoval prožívat tak zvaný zasloužený odpočinek, zajištěný sice skromným, ale postačujícím důchodem, dnes je hlavním problémem vlády, jak zprivatizovat důchodový fond, biliony korun, které mohou sloužit k dosahování vysokých soukromých zisků. Právě tomu vláda podřizuje i snižování předpokládaného důchodu a naopak zvyšování doby, odkdy bude mít občan na důchodový příspěvek nárok.

* Zatímco dříve republika byla v zemědělských výrobcích v podstatě soběstačná a dovážela jen takové komodity, které se u nás nedají dobře vypěstovat, dnes naše zemědělství skomírá pod tíhou konkurence ze zahraničí a dovážíme často i méně kvalitní potraviny, než jsme schopni levně vypěstovat sami. Zato ovšem nemáme zemědělce, sedláky, rolníky, statkáře – ale farmáře.

* Zatímco dříve stát neměl žádné dluhy, dnes se může „pochlubit“ dluhem téměř půldruhého bilionu korun. Zatímco dříve stát získával prostředky ze státních podniků, včetně bank, dnes významná část hodnot vytvořených našimi pracujícími je odváděna do ciziny jako dividendy. Doma pak pochopitelně chybí na kdeco.

* Zatímco podniky postátněné po druhé světové válce ten odsuzovaný socialistický stát úspěšně provozoval a rozvíjel, takže po listopadu 1989 bylo možné vracet či rozprodat mnohanásobek toho, co jsme v roce 1948 převzali, za posledních svobodných kapitalistických dvacet roků u nás vznikl bezpočet ruin dříve prosperujících výrobních závodů. (Aby bylo jasné, o čem je řeč, hovoříme o brownfieldech. Hezké české slovo pro trosky, že ano?)

* Zatímco nedávno v parlamentě pravicoví poslanci nechápali, o čem je řeč, když se hovořilo o spisovné češtině, stejní poslanci uvažují, že vedle zatím nezbytné češtiny by se děti již na základních školách měly učit dva cizí jazyky. A to v době, kdy Německo připravuje tvrdý tlak na přistěhovalce (které po válce lákalo v době, kdy chyběli němečtí muži – oběti německých agresivních válek), aby se němčina stala jejich hlavním jazykem.

Asi byste doplnili ještě nejedno „zatímco“ (sport, kultura, rodinná politika …), ale myslím, že i tato neúplná ukázka úspěchů kapitalismu v naší zemi je dost názorná.

Slibovali odstranění nedostatků, odstranili hlavně výraznější podíl pracujících na hodnotách, které společnost vytváří. Nabídli místo toho svobodu, o které trefně pan Kocáb prohlásil, že je zásadně závislá na bohatství, zavedli svoji demokracii, která má pravidla upravená tak, aby sloužila těm, kteří „na její volební kampaně mají dost peněz a majetků“.

Nevratnost opatření, kterou kdysi tehdejší ministerský předseda Klaus tak propagoval, spočívá v tom, že ukradené – do ciziny hluboko pod cenou prodané – majetky jsou nevratně ztraceny. Nevratnost spočívá v tom, že zákony nedovolují, aby se občané demokraticky rozhodli o jiném řešení, než se hodí majetným a nejmajetnějším, než řešení, s jakým souhlasí kapitalistická cizina. Nebo jsme již zapomněli vyjádření tehdejšího ministra zahraničí Svobody (ano, toho, co se soudí s charitou o dědictví po ženě, které jako právník pomáhal s restitucí majetku), že jakmile se staneme členy NATO, nebude již možná změna sociálně-ekonomického systému, změna zpět k socialistickému směřování…

Demokracie nedemokracie, směrem k sociálnímu státu ani krok!